Neviditelný pes

POLITIKA: Skokanem roku je Milion chvilek pro demokracii

1.1.2020

Zmýlil se ten, kdo čekal, že se prezident Miloš Zeman ve vánočním poselství ze všech sil opře do svých kritiků, zejména účastníků protestů pořádaných spolkem Milion chvilek pro demokracii.

Naopak vyzval k tomu, abychom diskutovali a argumentovali. Pouliční protesty pak bagatelizoval konstatováním, že premiéři přicházejí a odcházejí na základě výsledků svobodných voleb.

Jenže to není úplná pravda. Zpravidla stane v čele vlády lídr vítězné družiny. Když ale nějakým způsobem selže, poohlédne se strana po jiném. To se stalo sociální demokracii, když učinila premiérem Stanislava Grosse a poté Jiřího Paroubka.

Pokud vystřídání nehrozí Andreji Babišovi, je to dáno jen tím, že v hnutí ANO postrádá opozici. Bez toho, aby uspěli ve volbách, se stali premiéry i Josef Tošovský, Jan Fischer a Jiří Rusnok.

Jeho případ je obzvlášť pikantní. Do křesla předsedy vlády usedl proti vůli skoro všech sněmovních stran, zato s dobrozdáním prezidenta Zemana. Tedy toho, který nám dnes káže o významu volebních výsledků.

Není náhoda, že Miloš Zeman do přímého střetu s demonstranty nejde a že i Andrej Babiš zdůrazňuje právo kohokoli protestovat proti čemukoli. Milion chvilek pro demokracii se totiž stal skokanem roku 2019 v kategorii politických aktérů. Nejde o politika ani o stranu, přesto výrazně ovlivňuje život v zemi.

Bylo ode mě omylem věštit spolku krátký život, který nepřekoná letní prázdniny. Milion chvilek exceloval i na podzim. Stal se respektovanou značkou, má už i zaměstnance a napříč republikou kolem koordinátorů vytváří své buňky.

Zpočátku se jeho protesty jevily jako amatérské. Těšit se na skalp premiéra Babiše bylo nereálné a malovat na zeď čerta při jmenování ministryně spravedlnosti Benešové zase předčasné. Nyní ale spolek působí poučeněji a argumentuje srozumitelněji.

Jeho šéf Mikuláš Minář deníku Právo 14. prosince řekl: „Neprotestujeme proti výsledku voleb, ale proti zneužívání moci těmi, kteří volby vyhráli. Demokracie se nedá redukovat na to, že jednou za čtyři roky odevzdáme hlas a pak ho ztratíme a už se nesmíme vyjadřovat. Naopak každý občan má politiky kontrolovat a kecat jim do toho. To je ústavní právo, a dokonce povinnost.“

Je správné, že Mikuláš Minář oprášil poselství, se kterým kdysi operoval Václav Havel. Demonstrovat, podepisovat petice, diskutovat na sociálních sítích, psát do novin či politikům je nejen vymožeností, ale do značné míry i předpokladem demokratické otevřené společnosti.

Vyčítat lidem v ulicích stejně jako středoškolákům protestujícím proti netečnosti vůči změnám klimatu, že jen kritizují a nepřicházejí s vlastními návrhy, je pouze primitivním pokusem dehonestovat aktivisty. Copak někdo čekal, že občané, kteří odmítali dříve Kalouskovy reformy, předloží alternativní koncepci? Ne. Od scénářů tu jsou politici.

Už proto je správné, že Milion chvilek pro demokracii apeluje i na opozici. Je její odpovědností, zda se dočkáme atraktivního programu schopného konkurovat tomu Babišovu a zda středopravicové partaje vymyslí takové aranžmá svého nástupu do voleb, aby svoje šance znásobily, a ne pohřbily.

Minář má každopádně pravdu, když odmítá tvrzení, že zde není koho volit. Stran nabízejících špeky podobné těm od hnutí ANO i stran s plány výrazně odlišnými je dost. Jen je nutné, aby našly dostatečně přesvědčivé předáky.

Milionu chvilek pro demokracii by měla být vděčná pravice i levice. Nikdo za třicet let od listopadu 1989 nedokázal vzbudit takový zájem o veřejné dění a zorganizovat tak početné demonstrace. Vyjdou-li vniveč, bude to jedině odpovědnost profesionálních politiků, kteří tím definitivně otevřou dveře rychlokvašeným populistům a všehoschopným extremistům.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus



zpět na článek