V televizním interview ještě v rámci své prezidentské volební kampaně dostala paní Bobošíková otázku, proč se obrátila s žádostí o podporu i na KSČM. Ona tehdy prohlásila, že dnešní KSČM je už jiná strana (rozumějme: jiná než KSČ). Takto jednoznačně se nevyjádřil žádný další levicový uchazeč o funkci hlavy státu.

Pokud je mi známo, nevyjádřil se tak ani žádný představitel KSČM. Naši komunisté diskuse na toto téma nemilují. Trvají na tom, že když někdo z jejich řad prokáže odbornou i manažérskou kompetenci, nemá být ze správy veřejných věcí vylučován. Jsme přece demokratickou zemí.

Totéž tvrdí i ti sociální demokraté v čele našich krajů, kteří přizvali k jejich správě komunisty. I jiní představitelé ČSSD raději zdůrazňují to, co mají obě strany společného. Jsou přece obě levicové, jejich programy se z velké části shodují, spolupráce na levici je proto cosi přirozeného. – Má to znamenat i sbližování obou stran? Jak asi bude vypadat? A je KSČM opravdu jiná strana než její předchůdkyně?

Listopadový převrat KSČ zaskočil. Zatímco její polská a maďarská družka prodělávaly rozklad sovětského systému, v té "naší" zůstaly zakonzervovány předlistopadové poměry. Přes masový úprk členstva se dokázala zkonsolidovat. Nářky, že měla být "zrušena", neberou v úvahu, že tu nebylo politické síly, která by to prosadila, a že – zní to nepříjemně – tato strana si uchovala tichou podporu části veřejnosti. Pravda, trochu se přejmenovala. Občas je jí vyčítáno, že se nedistancovala od své minulosti a "neomluvila se" za své zločiny. Prý se distancovala, už to není KSČ, ale KSČM. Její mluvčí se slovu "zločiny" vyhýbají, raději mluví o "chybách", a nelze-li jinak, vyjádří nad nimi politování. Vnitřně se však KSČM neproměnila. Jiní její mluvčí (jmenovat netřeba) se občas vyjádří způsobem, z něhož čiší stalinismus padesátých let.

Proč se KSČM na rozdíl od svých družek jinde nestala "postkomunistickou", ale je stále, a nejen podle jména, komunistickou? Proč se slůvkem nehlásí k reformnímu hnutí KSČ, které bylo jednou z hybných sil "Pražského jara"? Protože je pokračovatelkou právě té KSČ, která se protagonistů tohoto hnutí důsledně zbavila.

Po roce 1989 ji opustila většina členstva. Nejspíš ti, kdo své členství pojímali jen účelově. Ale pro ty, kdo spojili program a náplň osobního života s její ideologií coby náhražkou náboženské víry, je její revize nemožným úkolem. Komu je přes padesát, možná i méně, ten si těžko připustí, že se upsal něčemu, co je v podstatě zlem. Navíc zde chybí účinný tlak veřejnosti. Zejména té generace, která se z pragmatických důvodů smířila s poměry po porážce Pražského jara.

Občas tu zazní protikomunistická filipika, ale jen když se to hodí, tedy bez ohlasu. Jaký také ohlas, když nemalá část veřejnosti má pocit, že "tehdy" bylo lépe než dnes? Přitom nejde pokaždé o nostalgii, protože mnoha lidem je dnes opravdu hůř. – A v tom je i zdroj naděje pro ty lidi v KSČM, kteří mají politické ambice. I když zůstali stejní, nechtějí být odsouzeni k bezvýznamnosti. Navíc mají šanci. Tu jim nabízí naše dezorientovaná společnost, z níž se vytratila sociální solidarita. Komunisté se chtějí té šance chopit. A věří, že se jim to časem podaří.

Tu šanci jim dává i ČSSD. Je ochotna svěřit jim na krajské úrovni řízení resortu školství. Zrovna školství! Snažím se rozumět. Napadá mě, že je to resort, jehož řízením se nelze obohatit. Proto ho sociální demokraté svěřují straně, která si zatím nemůže diktovat. Prozíravé to od nich není, protože to může být píchnutím do vosího hnízda. Vědí vůbec, s kým se sbližují? Do KSČM není moc vidět, ale zdá se, že je stranou vnitřně dosti stmelenou. Naproti tomu ČSSD vnitřně stmelená není. Trpí závažnými vnitřními rozpory. Jak asi může dopadnout sjednocování naší levice?