Zelení si již nějaký ten pátek utahují smyčku kolem krku, ovšem od jejich nadcházejícího sjezdu žádné smrtelné škubání nečekejme. Skutečnost, že velmi rychle po svém raketovém vzestupu převzali vládní spoluodpovědnost, je sice dlouhodobě zkázonosná, ale krátkodobě čítá i řadu předností. Na straně jedné tuze zčerstva začali ignorovat své programové pilíře, na straně druhé však jsou v křehké situaci, kdy příkrý soud nad partajními špičkami by vedl k bleskové ostudě grandiózních rozměrů.

Co nám tedy zelený víkend pravděpodobně nadělí? Verbální zopakování předvolebních postojů, obhajobu taktického počínání SZ v Topolánkově kabinetu a potvrzení Bursíkova vedení, přesto (a nebo právě proto?) že předsednictvo dalo delegátům k dispozici funkce.

Řeklo by se, že čeští zelení musí mít obzvlášť silné žaludky, snesou-li se s „hurákonzervativci“ ve vládě a kvitují-li její kroky jsoucí v rozporu s tradičními zahraničněpolitickými postuláty zeleného hnutí napříč Evropou. Ani SZ však není imunní vůči planému politikaření a směňování zásad za partikulární výhody. Neliší se od zbytku tuzemského spektra, ačkoli Martin Bursík rád své kolegy v televizních debatách oslovuje „vy, politici…“.

Předseda Strany zelených nesouhlasí s originálním přístupem vicepremiéra Čunka k řešení problematiky menšin, s energetickou koncepcí ministra Římana či arogancí premiéra Topolánka a jeho náměstka Vondry (směřující k domácím i zahraničním oponentům), a přesto s nimi spokojeně setrvává ve vládě. Kličkuje před jasným stanoviskem k českému podílu na americkém protiraketovém systému, akceptuje eurokverulanství symbolizované Topolánkovým důvěrníkem Zahradilem, hází flintu do žita v boji za evropskou ústavní smlouvu.

Aby legitimizoval stávající koaliční spojenectví, hovoří Bursík o dvojí ODS: Topolánkově (vstřícné, konsensuální) a Bémově a Burgermeisterově (prospěchářské, vidící v menších partnerech vyděrače). Vypadá to dokonce, že si zelení říkají o medaili za polidštění občanských demokratů. Přivírají oči nad topolánkovsko-dalíkovským cynismem kouzelně se doplňujícím s utkvělými představami čestného předsedy Klause tu o klimatických změnách, tu o škodlivosti evropské integrace. Nemluvě o zálibě prezidenta a premiéra ve strašákovi „NGOismu“, jehož jde účelově kombinovat tu s kolektivismem, tu rovnou klidně s nacismem…

ODS se ve své podstatě nemění, tím by také ztratila svoji tvář a svůj smysl. Mění se ale profil zelených? V červnových volbách se prosadili zejména zásluhou liberálních voličů, sirotků po ODA a Unii svobody, inklinujících k umírněné pravicovosti a jednoznačně schvalujících euroatlantický kontext české politiky. Jim vstup Strany zelených do vlády s ODS a KDU-ČSL, který Martin Bursík někdy ublíženě vysvětluje předvolební snahou ČSSD zelené eliminovat (převzetím programu a voličů), vadit nemusí.

Co ale s členskou základnou SZ? Vzešla jednak z upřímných milovníků přírody neštítících se politiky, jednak k pozoruhodných živlů s ještě pozoruhodnější totalitní minulostí. Průvan u zelených navodil až příchod aktivistů z okruhu Jana Beránka a Jakuba Patočky, důrazných ochránců lidských práv a zeleného pragmatika Bursíka. Od počátku tisíciletí tak zde máme plnohodnotnou Stranu zelených s kvalitním programem a členy, za většinu z nichž by jiné subjekty platily zlatem.

Martin Bursík pomohl zeleným zajistit dostatek voličů a křesla ve Sněmovně a vládě, jejímiž peřejemi srdnatě proplouvá. O jeho talentu netřeba pochybovat. SZ jej stěží začne plísnit tak brzy. Jenže všeho do času. Blednutí zelené nabírá obrátek a osud ODA a US-DEU varuje.

Právo 15.2.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD