Za poslední dvě volební období se sice počet stran kandidujících do Sněmovny zdvojnásobil, leč množství hlasů, jež získávají, je nižší a nižší. Ze stínu vystoupili jen zelení, kteří na osvědčenou značku, vyprofilovaný program a srozumitelné poselství dočasně nabalili jak vyhraněně enviromentální voliče, tak někdejší sympatizanty drobných liberálních formací.

I přes absenci v parlamentních lavicích však malé strany jistý vliv mají. Přinejmenším nutí větší brášky zohledňovat také ta témata, která by jinak nepovažovali za prioritní, a vnímat též občany fandící mimo hlavní politický peloton.

V politice jako v životě navíc platí, že každý je nahraditelný. Sociální demokracii hlídá do nového hávu se obléknuvší Strana důstojného života (patetický název pochází z dílny Miloše Zemana), komunisty Štěpánova neostalinistická bojůvka, zelené může alternovat regionálně úspěšná Strana pro otevřenou společnost, lidovce pak – po nástupu Jiřího Čunka - třeba Národní strana nebo Vlastenecká liga. Toliko s ODS je problém: její chaotický mix národovectví a liberalismu inspiruje rovnou celý houf stranických trpaslíků.

Reálné nebezpečí ale etablovaným partajím v brzké době nehrozí. Jana Volfová může v klidu pendlovat z jedné strany do druhé, sbírat odpadlíky z leva i zprava a vzývat zájmy důchodců, dělníků, mladých rodin. Jak ukázal loňský červen, jde-li do tuhého, ve volbách shromáždí hlasy příslušníků tohoto tábora opět ČSSD, nehledě na míru jejího rozkročení do středu. Ani šlapání KSČM na sociálně demokratické paty není nikterak děsivé: o komunistech je známo, že příležitost převést své sliby do programového prohlášení vlády hned tak nedostanou. Tím spíš může Lidový dům nahazovat udici v jiných než tradičně levicových, „proletářských“ vodách.

Pravicovým subjektům se dýchá snáze. Mohou být potěšeny, že je prakticky nikdo ani nekope do kotníků. Pokud nacionalisté upřednostňují odpor proti integrující se Evropě, poklepávají na rameno europoslancům Janu Zahradilovi (ODS) či Janě Bobošíkové. Pakliže preferují zápas o etnickou čistotu české společnosti, konvenuje jim počínání šéfa lidovců Čunka. Ten se dokonce čerstvě musel distancovat od vřelé podpory, kterou za aktivity a rétoriku vztahující se k Romům sklidil od vůdců extrémní pravice Petry Edelmannové a Jana Kopala. Chytřejší a ideologičtější lídři malých stran vědí, že naplnění jejich snů je pravděpodobnější prostřednictvím zavedených a v parlamentu usazených uskupení.

Na první pohled je poznat, že se počet relevantních stran ve zdejší politice stabilizoval. Maximálně se stane, že když jedna vypadne, druhá ji vystřídá. Jestli však pouze volá po vnesení slušnosti do politiky, více než jedno volební období nevydrží. Tuzemský volič je opatrný, nedůvěřivý, konzervativní. Nedomnívá se, že každá změna je k lepšímu.

Rýsuje se ale jiná potíž. Při stále vyrovnanějších výsledcích (zejména ČSSD a ODS) záleží na každém hlasu ve volební urně, kam se – nalevo či napravo – jazýček vah přechýlí. I to málo, co okrajové partaje vyluxují, mohou ty významné postrádat. Aktuální příklad skýtají víkendové doplňovací volby do Senátu na Chomutovsku: kandidátovi soc.dem. chybělo k postupu do druhého kola devatenáct hlasů. A už jen tato adrenalinová zábava určitě bude pořád dál motivovat nové politické věrozvěsty a obchodníky s deštěm.

Právo 16.4.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD