„Známe to všichni ze základní školy: budu si chvíli vyskakovat na největšího kluka ve třídě a když mi to projde, kus prestiže na tom vydělám.“ Toto jsem napsal v létě 2005 o způsobu, jímž se tehdejší premiér Paroubek téměř denně obouval do prezidenta Klause. Dnes by se tatáž slova dala použít o předsedovi zelených Bursíkovi, který si také vybral V. Klause jako cíl permanentního ostřelování. Bursík dobře ví, že autorita střelce je přímo úměrná obtížnosti terče. Nutno však říci, že na rozdíl od neohrabaného a vulgárního Paroubka si Bursík počíná o několik řádů obratněji. Dokonalou ukázkou jeho strategie je návrh na K. Schwarzenberga coby ministra zahraničí, čímž atakoval nejen prezidenta, ale hned několik dalších cílů najednou..

Bursík logicky počítá s tím, že M. Topolánek jako premiér je vázán určitou mírou loajality vůči členům vlády a těžko tudíž razantně zpochybní konkrétní ministerské kandidáty koaličních partnerů (protože vzápětí by se nepochybně dočkal stejného zacházení od nich). Stačilo využít složité situace a donutit předsedu ODS, aby MZV vydal zeleným, což se zdařilo. Jako zkušený a dlouholetý matador politických klání (image údajné „nové tváře“ je dalším z jeho mediálních úspěchů) Bursík dobře ví, že Schwarzenberg je mnoha vlivnými lidmi v ODS stále vnímán jako blízký spojenec Václava Havla. Jde především o tu část ODS, která si ještě pamatuje zásadní ideové spory 90. let mezi klausovskou ODS a pomyslnou Havlovou stranou „Pravdy a lásky“. Návrat tohoto politicko-ekonomicky-lobbistického uskupení na scénu je u zmíněné části ODS symbolizován právě nástupem Schwarzenberga na jeden z významných postů v Topolánkově vládě. Tím Bursík zarazil klín nejen mezi předsedu ODS a prezidenta, ale zároveň do ODS samotné. Protože s jídlem roste chuť, určitě v tom předseda zelených bude pokračovat, pokud vláda získá důvěru. Stále ostřejším vymezováním vůči prezidentovi bude stavět premiéra Topolánka do neřešitelných dilemat dvojí loajality: loajalita k prezidentovi (ale také zakladateli a ideovému otci ODS) versus loajalita k členům vlastní vlády. Zároveň bude využívat získaného zahraničně-politického postavení k ovlivňování české politiky vůči EU, a to právě během klíčového německého předsednictví. To už se dalo vysledovat z několika jeho minulých vyjádření, kdy ODS udílel lekce z „evropanství“ (např. v rozhovoru v LN přímo Topolánkovi radil, aby se eurorealistů v ODS zbavil). Čeští zelení jsou totiž prostřednictvím europoslance Horáčka pevně navázáni na evropské a zejména německé zelené, jimž je eurorealismus ODS trnem v oku a kteří jsou naopak zcela oddáni myšlenkám eurofederalismu a euroústavy.

Dalším Bursíkovým cílem je těch několik procent těkajících „osiřelých“ voličů, kteří s Havlovými politickými představami vždy sympatizovali, proto zpravidla směřovali k dnes již zkrachovalým projektům typu ODA, US nebo ED. Jméno Schwarzenberg pravděpodobně zapůsobí na tyto „sirotky“ jako spolehlivá vějička. Je jen příznačné, že k nim patří část kulturní a mediální sféry, proto jednotná „kulturně-mediální fronta“, podporující Schwarzenberga ve všech hlavních denících, není žádným překvapením, stejně jako dehonestace všech jeho kritiků coby „čecháčků“, „nacionalistů“ nebo „špatných Evropanů“.

Bursík je zkrátka šikovný politik, který maximalizuje své zisky s elegancí rozeného Macchiavelliho a snaží se oslabit politické konkurenty. Na jeho místě by nikdo nepostupoval jinak. Je ale chybou vyjednávací taktiky ODS, že mu to umožnila, když mu poskytla jak prostor, který zdaleka neodpovídá jeho voličské přízni ani volebním výsledkům, tak možnost nasadit potenciální kukaččí vejce přímo do svých vlastních řad.