Mám advokátní kancelář na rohu Bolzanovy a Opletalovy ulice. Na strategickém místě mezi nádražím Hlavním a Masarykovým. Nádraží a jejich okolí jsou ve velkých městech vždy územím, pro které můžeme použít nyní moderní název no-go zóna; obě blízká nádraží jsou velkým železničním uzlem a z jednoho nádraží na druhé proudí cestující po jedné z nejfrekventovanějších pěších tras i proto, že Václavák je nedaleko, a stanice tramvají Hlavní nádraží je tedy ve středu města.

Když jsem na toto strategické místo přišel v roce 1976 jako advokátní koncipient do Advokátní kanceláře č. 9 v rohovém domě č. 1 ke svému školiteli JUDr. Vladislavu Cilínkovi, byl „traffic jam“ v této lokalitě menší. Bolzanovou ulicí tehdy ještě nejezdila tramvaj (ta projížděla Hybernskou ulicí kolem Bulhara nahoru na Žižkov), takže v ní ani nebyla tramvajová zastávka. S výjimkou přechodu na rohu z parku přes kraj Bolzanky do Opletalovy ulice to byla tehdy tichá ulice s několika parkujícími auty.

Bolzanka s Opletalovou ulicí ohraničují velký park (Vrchlického sady), jinak nazývaný Sherwoodský les, kam není radno v noci chodit. Za více než 40 let, co na jeho okraji pobývám, jsem v něm zažil řadu dobrodružství, o kterých někdy jindy. Nebyly tak poklidné a hezké, jako první rande arcivévody Ferdinanda d´Este s hraběnkou Žofií Chotkovou v tomto parku, na které pozdější následník trůnu přijel rychlíkem z Benešova.

O jednom dobrodružství se však zmínit musím. Vyrazil jsem z kanceláře před půlnocí, abych stihl poslední metro, a když jsem v parku míjel dva muže romské národnosti, pípla mně SMS. Rychle jsem vytáhl mobil a když se Nokie rozsvítila, vrhl se na mě jeden z obou mužů, aby se mobilu zmocnil. Po několika vzájemných úderech jsem získal čas k vytažení svého legálního revolveru zn. Smith and Wesson, jehož pět komor bylo nabito se stupňujícím se odstrašujícím účinkem. V první byl jen slepý náboj, v druhé plynový, třetí byl brokový a teprve další dva byly ostré. K noční bezpečnostní výbavě patřila i píšťalka na krku. Výstřel do vzduchu přiměl novodobého snědého Robina Hooda odskočit a píšťalka přivolala policejní hlídku parkující v Opletalově ulici. U soudu pak bratři Tancošové vypověděli, že mě jen slušně požádali o připálení cigarety, když jsem se na oba vrhnul a začal je mlátit. V rozsudku pak byla uvedena kouzelná věta: „Této výpovědi obžalovaných soud neuvěřil, neboť obžalovaní již byli sedmkrát odsouzeni, zatímco JUDr. Hulík ani jednou.“

Oblíbeným štaflem povětrných žen je v noci právě refýž tramvajové zastávky, kde se často večer objevují i slovenské dívky s nabídkou: „Chcete sex? Som hladná.“ Naštěstí pizzerie „Rustica“ je za rohem. Co by tomu asi dnes říkal hlasatel česko-německé vzájemnosti profesor filosofie, matematiky a teologie Bernard Bolzano (1781-1848), jehož mimo jiné i eros pedagogicus přivedl k univerzitní dráze? Někdy se v Sherwoodském lese odehrávají úplné policejní manévry, avšak Robina Hooda se nepodařilo vytlačit. Je to s ním stejné jako s Jamesem Bondem, v jeho postavě se neustále střídají noví představitelé. Aspoň Praha nemusí závidět New Yorku, Vrchlického sady jsou pražským Central parkem. V noci nebezpečným, ve dne bezpečným.

Nyní na jeho okraji, hned vedle památkově chráněného art-decovému stánku naproti našemu domu, postavila svůj volební stan ČSSD. Je pravda, že k Sherwoodu se hodí jedno z jejích volebních hesel: Prosazují „Posílení činnosti Městské policie a policie ČR“. Tak se těším, jak po volbách bude v noci Sherwoodem procházet pendreky a pistolí ozbrojená hlídka ČSSD Hamáček a Zimola. Pamětníci si jistě vzpomenou na Pomocnou stráž VB. To byli pitomci k pohledání. Jen přijdou o Robinův hlas.

Není nad diskusi s věrozvěsty těch jedině pravých politických stran, kteří se zase nyní objevují jako houby po dešti. Se svými letáky a propagačním materiálem sekundují otřepaným slabomyslným volebním heslům typu „Vice zeleně, méně betonu“. Nejvíce mě ale nadzvedlo volání ČSSD po upevnění práva a posílení činnosti nejen policie, ale i soudů. To tvrdí strana, která ani po pravomocném rozsudku nezaplatila dědicům JUDr. Zdeňka Altnera finanční plnění uložené soudem. Ve svém dovolání uvedla, že je garantem demokracie v této zemi a že v případě zaplacení částky 337 milionů by byla ohrožena její existence a tím i demokracie v této zemi.

Šel jsem se na to ke stanu zeptat hlasatelů nastávajícího volebního vítězství oranžové strany. Nic mi k tomu neřekli, to prý na instruktáži neprobírali. Představil jsem se, vysvětlil jsem, že jsem zastupoval doktora Altnera, že jsem sám na zaplacení částky finančně zainteresován a že jejich upevňování právního státu je pokrytecké, stejně jako další volební heslo, že se postarají o úpravu okolí nádraží včetně Sherwoodu. Poradil jsem jim, ať začnou odstraněním sochy „věčného bratrství“ – sochy objímajícího se rudoarmějce a partyzána, kterou komunisté postavili v parku rok před sametovým převratem. Když tehdy začali s podstavcem, myslel jsem, že tam bude stát Bernard Bolzano, a proto jsem se zeptal jednoho z dělníků, jaký pomník tam bude stát. „Co já vím,“ odpověděl, „asi nějakej bolševik.“

Když se ukázalo, že měl pravdu, tak mě to udivilo, protože jsem soudruhy nahoře pokládal za prozíravější, vždyť i oni poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, jak mi při výslechu v parlamentní vyšetřovací komisi v roce 1990 prozradil Milouš Jakeš.

Požádal jsem oranžové propagátory, aby vyřídili Hamáčkovi a Zimolovi , že mají bezodkladně zaplatit dědicům JUDr. Altnera a že si úpravy parku a okolí nádraží pak zařídím sám ze svého honoráře. Také jsem jim po nich poslal advokátní vizitku, kdyby potřebovali obhájce. Náklady obhajoby bych si strhl z platby ČSSD.

Doufám tedy, že pro ČSSD všechno dobře dopadne. To by si přál jistě i můj dědeček, od 14 let sklářský pomocník a potom mistr sklář v Kamenickém Šenově, starý sociální demokrat, který pro slibovaný vyšší příspěvek v nezaměstnanosti přestoupil po vzniku KSČ z ČSSD k ní, aby se zakrátko vrátil do ČSSD, když zjistil, že mu komunisté lhali. Do konce svého života mě nepřestával varovat – nikdy komunistům nevěř!