Náleží k veřejným tajemstvím, že hybnou silou urputně a úmorně se rodící středopravé koalice jsou lidovci. Důkazy lze najít v rovině verbální i faktické. Samotné sousloví koaliční projekt, které nyní kdekdo užívá, zpopularizoval již v minulosti Miroslav Kalousek. Jeho věrný souputník Jan Kasal pak v pátek na porážku při druhé volbě předsedy Poslanecké sněmovny nenapochodoval pouze proto, že zvolen přeci někdo být jednou musí.

Jan Kasal patří k nejdéle sloužícím, nejzkušenějším a nejmazanějším poslancům. Kdyby se velení Sněmovně dalo vysedět či odpracovat, byl by mezi nejžhavějšími adepty. Uvěřit se dá i jeho deklarované snaze „odblokovat situaci“. Události by získaly rychlejší spád. Paroubkův kabinet by podal demisi a prezident jmenoval premiérem Topolánka, jenž by si za pár týdnů přišel pro důvěru. To vše by probíhalo pod bedlivým dozorem předsedy Kasala.

Topolánkova sestava by důvěru pravděpodobně neobdržela a následoval by další pokus, Topolánkův nebo třeba Bémův. Pokud by nevyšel ani ten, určil by třetího premiéra předseda Sněmovny. Pakliže by jím byl Kasal, nemusel by Paroubek (či jiný sociální demokrat) dostat příležitost ani v závěrečném kole. A kdyby ztroskotalo i to, země by mířila k předčasným volbám - s pravicovou vládou i šéfem Sněmovny.

Nikoho nemůže překvapit, že tento scénář smetli sociální demokraté i komunisté ze stolu coby šmíru. Narušit voliči naordinovanou rovnováhu mezi subjekty hlásícími se k levici a pravici je možné jen na základě konsensu napříč politickým spektrem. A k němu je stále ještě daleko. Mimo jiné zásluhou – světě, div se! – lidovců.

Od loňského roku, kdy Miroslav Kalousek nepokrytě trhnul kormidlem KDU-ČSL doprava, bylo jasné, že sází na povolební tandem s Mirkem Topolánkem. ODS svoji úlohu splnila: volby vyhrála s nečekaným počtem hlasů. Ovšem podobně se činila i ČSSD, zatímco lidovci ztratili liberálněji smýšlející a městské sympatizanty, ať už ve prospěch ČSSD (která oslovila ty sociálnější z nich), zelených (jevících se jako nová alternativa) nebo ODS (poněvadž je známo, že lepší je jít rovnou za kovářem, než kovaříčkem).

KDU-ČSL působí dogmatičtějším, uzavřenějším a pravicovějším dojmem než v éře Josefa Luxe a Cyrila Svobody. Sama si vybrala úděl menšinového proudu, který může těžit výhradně ze spojení s konzervativní ODS. Proto je tolik snadné si všimnout, že vznikající koalice není ani tak Topolánkova jako spíš Kalouskova.

Lidovecký náčelník hraje vabank. Pomáhají mu nabyté ostruhy. Je brilantním taktikem i špičkovým rétorem. Má všechno, co Topolánkovi schází, a je přirozeným lídrem koaličního uskupení. Ani z toho se však stoprvní mandát nevylíhne. Ví to i Topolánek, z bezradnosti snící o doplňovacích volbách jednoho poslance.

K nelibosti lidovců a zelených nervozita v ODS sílí. Jedni šeptají o možných jiných variantách vládního aranžmá, druzí otevřeně hovoří o předčasných volbách. Přitom jak velká koalice či opoziční smlouva, tak mimořádný volební víkend by v polarizované atmosféře mohly představovat pomyslnou smrt malých partají. Leč málo naplat: osud vlády a Sněmovny spočívá zejména na bedrech ODS a ČSSD. Buď se dohodnou ony, anebo budou muset KDU a SZ uvažovat o jistých formách spolupráce s komunisty. První vlaštovkou bylo (byť neúspěšné) vyjednávání o Kasalově podpoře. Tím zajímavější též bude pozorovat vstup Jiřího Paroubka do řešení patové situace a odezvu, s níž se u jednotlivých politických partnerů setká.

Právo 8.7.2006