Senát by měl iniciovat ústavní žalobu na prezidenta. I přesto, že k jeho odvolání nedojde
Senátor Václav Láska oznámil, že se společně se svým klubem (Senátor 21) pokusí iniciovat ústavní žalobu na prezidenta republiky, jež by mohla vést k jeho sesazení. Přesné důvody ještě neví, bude je s kolegy v následujících týdnech hledat, konkretizovat, argumentačně vybrušovat.
Konkrétní úpravy sesazování prezidentů procedurou impeachmentu, tedy, zhruba řečeno, ústavní žaloby vedoucí ke ztrátě úřadu, se v různých zemích liší, avšak jedno mají společné: velmi obtížnou realizaci, neboť takovou záležitost pochopitelně nelze ponechat na mínění obyčejné parlamentní většiny. Nikoliv náhodou došlo v Evropě k sesazení prezidenta ústavní žalobou zatím jen jednou – v roce 2004 v Litvě. Tamní prezident Rolandas Paksas byl po několika měsících ve funkci obviněn, že protiústavně udělil litevské občanství ruskému podnikateli Juriji Borisovovi, obchodníku se zbraněmi a sponzorovi jeho volební kampaně, a že rovněž protežoval své známé při privatizaci. Paksas sice poukazoval na politickou motivaci žaloby, ale na jaře 2004 ho litevský parlament aústavní soud zbavily úřadu.
V letech 2007 a 2012 se pokusili sesadit prezidenta i v Rumunsku. Dokonce stejného, Traiana Băsesca. Ovšem rumunská ústava vyžaduje ještě potvrzení tohoto aktu v referendu, což Băsesca v obou případech zachránilo, a ve funkci tak setrval.
Dost obtížný úkol
Článek 65 Ústavy České republiky v druhém odstavci praví: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.“
Faktické důvody k sesazení se nabízejí v zásadě dva. Jedním je ovlivňování soudní moci, tedy hrubé porušení ústavy. Ve většině zmiňovaných případů ale figuruje zejména kancléř Vratislav Mynář. I kdyby se mu něco nevývratně prokázalo, hlava státu ho patrně obětuje, a svou hlavu tak zachrání. Někdejšímu předsedovi Nejvyššího správního soudu (NSS) Josefu Baxovi měl sice Miloš Zeman osobně nabízet výměnný obchod, když prý dal do souvislosti rozhodnutí NSS v případu nejmenování určitých osob profesory a Baxovu instalaci do čela Ústavního soudu, leč sám Baxa toto jednání neoznačil za přímý nátlak. A vůbec, sněmovní podvýbor pro justici konstatoval, že Hrad nezávislost nejvyšších soudních instancí neohrozil.
Druhý důvod – nebo přesněji řečeno okruh důvodů – tvoří prezidentovo angažmá ve prospěch cizích mocností, Ruska aČíny. Ať už přímo, či nepřímo, v podobě podpory čínských firem, nebo působení různých „Borisovů“ v jeho okolí. Prezidentovy postoje jsou dlouhodobě odlišné od oficiální linie české zahraniční politiky, za niž podle ústavy odpovídá vláda, a která navíc respektuje naše spojenecké závazky. A Miloš Zeman dokonce neváhá veřejně dehonestovat tajné služby státu, jehož je hlavou, pokud čeští „špioni“ upozorní na ruské nebo čínské nebezpečí.
Hájí-li ústavní činitel spíše zájmy cizího, navíc nepřátelského státu, mohlo by to skutečně znamenat jednání směřující proti svrchovanosti republiky. Podezření z velezrady je tudíž namístě. A proč ho nezačít řešit, existuje-li k tomu ústavní mechanismus? Odvolání prezidenta republiky však představuje dost obtížný úkol, poněvadž na ústavní žalobě se musí shodnout tři pětiny přítomných senátorů a tři pětiny všech poslanců neboli ústavní většina. A v celé záležitosti pak rozhoduje Ústavní soud, nikoliv parlament.
Vymezení mantinelů
Nicméně Senát by ústavní žalobu určitě měl alespoň iniciovat. Především kvůli důvodnému podezření, že prezidentovy okaté sympatie k cizím politickým i ekonomickým subjektům nemusí být věcí pouze odlišného názoru nebo běžného lobbingu. Žaloba sice nejspíš neprojde, ale zvýraznila by téma zahraničněpolitické orientace ČR ve veřejné debatě a vyslala by signál do zahraničí. A třeba by přispěla i k vymezení mantinelů, kam až smí prezident v osobně provozované zahraniční politice zajít či jak moc může veřejně kritizovat vlastní tajnou službu. Zvláště když opravdu není jisté, co v případě Miloše Zemana pojem „vlastní tajná služba“ znamená.
Najde se však 49 senátorů, kteří mohou proces sesazení prezidenta alespoň odstartovat? Klub Senátor 21 má jen šest členů. Tři největší senátorské kluby – STAN, ODS a KDU-ČSL – disponují dohromady 51 křesly, přičemž zmíněné strany prezidenta dlouhodobě ostře kritizují. Plus by se mohli přidat někteří další. Napětí ve společnosti by se tím pochopitelně zvýšilo, nicméně zároveň jde o zcela zásadní téma, jež nelze zametat pod koberec.
Autor je politolog
LN, 4.2.2019