Tak dlouho bylo voláno po nových tvářích v politice, až loni přišly - Vítězslav Jandák a David Rath – a začaly nahrazovat zvolna odcházející matadory, například Michala Krause. A jelikož premiér Paroubek promyšleně staví svůj tým na mediálně obratných bojovných bradách a prořízlých ústech, budeme moci obdivovat koncert ministrů kultury a zdravotnictví (a jim podobných typů politiků) i letos.

Uvědomělý volič chodí k hlasovacím urnám pravidelně. Čtyři měsíce před volbami je však nutné utkat se o občana, který snadněji pochopí politiku formou sportovního zápasu nebo divadelní hry. Výrazné osobnosti s rozmáchlými gesty zkrátka snáze přitahují pozornost.

Kdo kdy sledoval ministra Jandáka, musel zjistit, že si na nic nehraje. Jeho bodrost není strojená, projevy hněvu či dobrého srdce také ne. Ostatně již Pavel Dostál předvedl, že v čele resortu kultury nemusí stát šedá úřednická myš. Kde jinde hledat ukázkového člověka z masa a kostí (samozřejmě obklopeného předními experty)?

David Rath klasický model politika zdánlivě připomíná více. Učené výrazy, skvěle padnoucí obleky, elegantní proplouvání kuloáry. Překvapí však jeho umanuté vrhání se do dravých proudů, v nichž už utonuli jiní špičkoví plavci. Rozehrát náročné partie na několika šachovnicích - čistit VZP, jež byla donedávna mocnější než ministerstvo, bránit kupčení s nemocnicemi a zároveň cenit zuby na sebevědomého prezidenta – a nezkolabovat při tom každý nedokáže. Ne tak Rath. Podobně jako Paroubek je vidět všude. Mezi vánočními svátky v klidu zvládne uspořádat dvě tiskovky a hned po Novém roce osobně ověřit kvalitu péče poskytovanou ve středočeských špitálech, které podle předsilvestrovského tvrzení hejtmana Bendla měly kvůli narušenému smluvnímu vztahu s VZP omezit starost o její klienty.

Minuty si hlídající televizní štáby dosud pro jednověté bonmoty vyrážely za Ivanem Langerem či Miroslavem Kalouskem. S nástupem Jiřího Paroubka a jeho ministrů cítících se před kamerami jako ryba ve vodě znatelně stoupl výskyt členů kabinetu, potažmo krajských lídrů ČSSD v médiích. A všimněme si, že na Paroubkův, Rathův a Jandákův styl ještě konkurence nevynalezla protizbraň.

Sociální demokracie, unavená osmi lety vládnutí, toto oživení potřebovala. Stejně jako přísun čerstvé nestranické krve. Je dějinnou zkušeností, že komplikované partajní programy lépe než jejich tvůrci vykládají „náhodní kolemjdoucí“. V případě ministrů kultury a zdravotnictví je ovšem o nahodilosti zbytečné vést debatu. Jandák se již léta přátelí se soc.dem. na Zlínsku, kde řídil dětský filmový festival, a o shodě názorů Ratha a ČSSD na koncepci zdravotnictví či na Václava Klause se bylo možné také přesvědčit pěkných pár měsíců, ba roků před jeho příchodem do vlády.

Legitimní otázka zní, zda zjednodušená politika plná výkřiků nekazí dobrý vkus. Zatímco literární historik může coby odpověď připomenout úchvatnou postavu halasného strýce Pepina z Hrabalových Postřižin, politologovi nezbude než odkázat na smysl, obsah slov plynoucích z politikových útrob. Šeptat lze i lež. Navíc nejeden diktátor navenek působil jako tichý chlapík s nevinným kukučem.

Důležité je, aby se personální obměna české politiky zmíněnými jmény nevyčerpala. Dokud budou voliči pohlížet na své zástupce pouze jako na „vyvolené“ z šestnáct let nevětrané vily, najdou užší vztah k věcem veřejným jen stěží.