Význam ústavních institucí neochabuje ani ve chvílích krize

Do našich životů se vrací politika. Ve středu se sešel Senát a vedle běžného projednávání zákonů se věnoval také koronavirové krizi. Ve svém usnesení ocenil obětavou práci zdravotníků a záchranářů, ale i solidaritu mezi občany, což takto kolektivně a oficiálně zaznělo skoro poprvé.

Je správné, když politici pouze nenařizují, ale také chválí. Vládu však senátoři nepochválili. Podle nich nevyužila všechny prostředky ke zvládnutí situace, podcenila komunikaci a tím podryla důvěru v instituce státu a jejich schopnost obstát v náročných situacích.

Schytal to i předseda vlády, jemuž Senát vyčetl, že v rozporu se zákonem oddaloval nasazení standardních mechanismů krizového řízení. Od jednotlivých senátorů zazněla i hodně ostrá slova, například když lidovec Petr Šilar označil Andreje Babiše (ANO) za psychopata, jehož sebestřednost potlačuje fakta podobně, jako to činila ideologie komunistické nadvlády před rokem 1989.

Tento výrok už hraničí se zbytečnou exhibicí. Ovšem jinak je naprosto logické, když je i v krizových podmínkách vláda podrobována legitimní kritice. Není tomu tak, že když udeří pohroma, ať už v podobě živlů nebo nemoci, získává kabinet imunitu a může si dovolit vedle správných kroků i sekat chyby, nad nimiž by ostatní měli mlčet.

Marná sláva, premiérova komunikace je nepřesná a chaotická, s rouškami a respirátory vláda zaspala a ani otálení se zřízením krizového štábu, do jehož čela byl nakonec pro jistotu postaven úředník bez politického mandátu a hlavně bez bezpečnostní prověrky, si osazenstvo Strakovky za rámeček nedá. Jeho velkým štěstím je, že voliči budou vše u voleb hodnotit až s odstupem a na základě toho, jestli vláda pomohla epidemii zkrotit, nebo prodloužit.

Ještě důležitější než zpětná vazba je ale samotný fakt, že funguje ústavní systém a jeho instituce. Vláda jedná prakticky denně. Sněmovna sice nedávno svoji schůzi v obavě z koronaviru předčasně ukončila, ale v dubnu se sejít bude muset, zvlášť kdyby vláda žádala prodloužení nouzového stavu, který sama může bez parlamentu vyhlásit jen na 30 dnů.

Senát se zase aspoň v redukované sestavě sešel především proto, aby se stihl do 30 dnů vyjádřit k zákonům schváleným sněmovnou, zejména k těm, ke kterým měl výhrady.

Máme sice dnes větší starosti, ale nesmíme zapomínat, že jsme zastupitelskou demokracií. Mimořádný stav může některé jedince ponouknout k myšlence, že autokratické, ba monokratické řízení je jednodušší a efektivnější na celostátní i lokální úrovni. Redukuje diskusi a vede k rychlým, konkrétním krokům.

Ty ale mohou být stejně tak správné a užitečné jako chybné a škodlivé. Záleží na tom, kdo a s jakými úmysly je činí. Netřeba dodávat, že zájem diktátorů a zájem demokratů je i v takové situaci odlišný.

Už proto by měl Andrej Babiš coby demokratický politik přijmout kritiku a nestěžovat si na opozici, že mu v těžkých chvílích hází klacky pod nohy. Pohled do zrcadla neuškodí nikomu a každý dobrý nápad se hodí. Podstatné je, aby cílem obou táborů bylo pomoci lidem, ne jen laciné předvádění se. Kdy jindy, než když jde o zdraví a životy, se nejvýrazněji formuje vztah občanů ke státu a jeho reprezentantům?

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)