Kouzlo zastupitelské demokracie je v tom, přesněji - by mělo být v tom, že zástupci nás, občanů-voličů, kteří nás v zastupitelských sborech reprezentují, tam zasedají, přesněji – by měli zasedat, v poměru, který alespoň přibližně odpovídá názorovému rozložení mezi námi občany-voliči. Jak z tohoto hlediska vypadá naše zastupitelská demokracie? Podívejme se třeba na náš parlament, na jeho obě komory.

Do dolní komory Parlamentu České republiky, Poslanecké sněmovny, se volí poměrným systémem, do komory horní, Senátu, systémem většinovým. Je vcelku logické, že každý ze systémů generuje odlišné výsledky, možná se ale shodneme na tom, že ať tak, či tak, výsledky by alespoň trochu měly korespondovat s vůlí obyvatelstva. To ovšem v našem parlamentu neplatí. Minimálně co se týče jeho horní komory výsledky jsou značně pokřivené.

Hezky to ilustruje tento příklad. Zatímco ve Sněmovně má politické hnutí STAN nejmenší poslanecký klub čítající pouhých 6 osob z celkového počtu 200 poslanců, v Senátu toto marginální politické uskupení disponuje zdaleka největším senátorským klubem, čítajícím 19 senátorů z celkového počtu 81. Skutečně právě hnutí STAN disponuje jedinci, kteří se mezi občany těší zdaleka největší důvěře?

Odkud se tahle disproporce bere? Kdyby to pramenilo ze samotného systému, bylo by to v pořádku, skutečný důvod ale leží jinde. Občané naší země druhou komoru parlamentu nikdy nepřijali, považují ji za zbytečnou a svůj názor demonstrují nohama. K volbám do Senátu zkrátka nechodí. Naposledy při doplňovacích volbách v Praze 9 se namáhalo k volebním urnám pouhých 11 procent oprávněných voličů. Výsledek pak určuje žalostně nereprezentativní menšina.

Jistě, výsledek je platný, i kdyby se k urně dostavil byť jen jeden jediný volič. I takový výsledek je legální. O legitimitě podobných výsledků ovšem můžeme s úspěchem pochybovat. Srovnejme to kupříkladu s referendy. Podmínkou platnosti jakéhokoli referenda bývá předepsané minimální procento voličů, kteří se musí dostavit. U voleb něco podobného neplatí. Právem se můžeme ptát: Proč? Jsou snad volby méně důležité než referenda?

Výsledek podobně pojatého klání se pak daleko více než skutečné volbě podobá tahání králíků z klobouku. Ale ani to není zcela přesné. Výsledkem tahání z klobouku by byl náhodný králičí výběr, zatímco senátní volební realita generuje pouze králíky podobného typu. Vzhledem k neúčasti naprosté většiny občanů dominuje pouze jeden názorový proud. Námitka, že si za to voliči mohou sami, neboť nevolí, neobstojí. Volí nohama. Demonstrují, co nechtějí.

Má to nějaké řešení? Podobu parlamentu určuje Ústava. Odhlasovat zrušení Senátu by musely obě komory parlamentu, a to nikoli prostou, nýbrž ústavní většinou. Kapři si ale rybník nevypustí. Zvláště pak, když v horní komoře dominují ty politické síly, které z její existence nadstandardně profitují. Vlivem, mocí, mediálním prostorem i penězi.

Ale řešení přece jenom existuje. A nemusí to být zrovna revoluce. Přímo v Ústavě máme napsáno, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. Co se tak toho lidu zeptat v právně závazném referendu? Otázka se přímo nabízí: Lide, chceš, nebo nechceš dvoukomorový parlament?

Jednoduché to ale nebude v žádném případě. Žijeme totiž v prapodivné době. Právě ti, kteří mají za všech okolností demokracie plná ústa, a také v Senátu hřadují v množství větším než malém, se referend, rozuměj – lidí, bojí jako čert kříže.

Závěr? Senát, takto nereprezentativně generovaný, není pojistkou demokracie, jak se nám už léta kdekdo snaží namluvit, nýbrž jejím deformátorem. Změňme to!