Někdo si může myslet, že je vcelku nadbytečné mluvit o mimoparlamentních stranách, zvlášť když jen nastupující Fialův kabinet bude těch parlamentních zahrnovat hned pět. Navíc protichůdných profilů. Přesto si dovolme „luxus“, jakým je několik rekapitulačních poznámek k vývoji strany, jejíž zápolení s ODS bylo kdysi nazýváno „Soubojem titánů“ a obnášelo i nepokrytý úradek o rozdělení sfér vlivu v zemi. Ano, samozřejmě mám na mysli ČSSD, jež jako titán Kraken pohlédla do očí jiného titána, Gorgony, zkameněla a rozpadla se na kusy.

Příměr je vcelku trefný, jelikož léta letoucí nepřiměřeně sebejistá sociální demokracie opravdu postupně „zkameněla“ tváří v tvář hypnotizující moci. Nebyla dlouhodobě schopná vývoje, načež postupně naprosto ztratila jakoukoli vnitřní energii. Zůstaly pouze obvodové zdi Lidového domu. Ponejvíce kvůli zcela nemožné i omezené, nicméně dokonale arogantní stranické oligarchii. Ač někteří z hlavních viníků pochopitelně vytrvale tvrdí, že onou Gorgonou byl teprve multimiliardář Babiš alias Urputné hovado.

Obracení socdemokracie v prach s největší pravděpodobností v nadcházejícím roce nezabrání ani výsledky mimořádného prosincového e-sjezdu. Spíše její (politický) bankrot ještě urychlí. To však může mít pro vyvolené nesporné výhody. Těžko předpokládat, že by při naléhavých peněžních problémech, s nimiž se Lidový dům potýká, mohla nejstarší politická značka přežít bez prodeje lukrativních nemovitostí. Suverénní vítěz vnitřního hlasování Michal Šmarda to sice samozřejmě vehementně popírá, žádné rodinné stříbro do dražby prý jít nesmí, ale přitom již teď otevřeně mluví o pronajímání bezmála celé tradiční pražské centrály ČSSD. Prý už tolik místa v centru metropole nebude pro stranu potřeba. Inu, kde je vůle, je i cesta, že? Speciálně konají-li napřesrok lokální volby, v nichž by chtěl starosta Šmarda bezesporu uspět.

Kdybychom však jeho nejbližší politický cíl vzali naprosto vážně, měli bychom si také povšimnout, jací „přátelé“ se po porážce mediálně známé (ex)ministryně Maláčové vracejí na výsluní, aby dosáhli oněch ambiciózních cílů. Funkcionáři typu bývalého zaminira Petříčka, který v Praze vždycky prohrál, co jen mohl. Úhrnem vesměs jedinci politicky neúspěšní (a do počtu ještě pár zcela neznámých); od časů Mladých sociálních demokratů personálně navázaní na někdejšího předsedu Sobotku s jeho loutkovodiči. Pod ním strana ztratila, tuším, osmero voleb z devíti. Mimo jiné pro neustálé posouvání „oranžových“ do středu. Do prostředí, kde je politicky dlouhodobě těsno tak, že pro sociáldemokratické ideály nezbývá byť jen jediné místečko volné.

Stejně věrohodný je Šmarda i tehdy, mluví-li o potřebě udělat z ČSSD intelektuální střed pro nejrůznější levicové formace země. Nejenomže tím opakuje názory rovněž mimořádně zvolené Kateřiny Konečné z KSČM, s níž ovšem novopečený předseda příliš spolupracovat nemíní. Málo pravděpodobnými se slova středoškolsky vzdělaného starosty Nového Města na Moravě jeví také ve světle vyhlášené vize bolestně šetřit na provozu partaje. Tedy, domyšleno do konce, ještě dál prohloubit už tak tradiční myšlenkovou zapouzdřenost strany. Těžko přece se zdravým rozumem věřit, že by smysluplnou výchozí investicí do intelektuálního rozvoje mohla být oznámená „rada starších“ složená z postaviček typu Sobotka (!), Špidla, Štěch, Rouček, Buzková...

A zde se nachází možnost obecnějšího zařazení ČSSD do vývoje. Její strmý pád je, pravda, extrémem, ovšem přiznejme si pro úplnost, že jde o součást daleko rozsáhlejšího trendu. Zejména myšlenková sterilita doléhá de facto na celou evropskou levici, takže její letošní úspěch v sousedním Německu náleží k výjimkám. Její ošumtělý filozofický kabát obvykle vystačí s ideovými stereotypy a frázemi, jež vznikly v diametrálně jiných společenských podmínkách. Ti, kdož ho nosí, tudíž obvykle hladce ignorují mnohostranný dynamický vývoj mimo Evropu, především v Asii. Nevědí si rady, ani jak zvládnout důsledky pokračujícího rozevírání ekonomických nůžek mezi třídami. Váhají, jak přistupovat k leckdy nepřizpůsobivým migrantům. Současně například opomíjejí nebezpečí plynoucí z nového stupňování militarizace světa a s ním přicházející vlny další technologické revoluce ve vojenství. Zkrátka zaspávají sladkým spánkem dobu ve všech ohledech, a tak v posledních letech rychle ztrácejí body.

Zářný případ sebeeliminace evropské levice, Česká strana sociálně demokratická, je na tom dnes úhrnem - ale opravdu zdaleka nejenom ona - dosti podobně jako sedláci u Chlumce. V rozhodující volební bitvě dostala na frak, přičemž se její žalostné zbytky na útěku (vzájemně) topí v malém českém rybníce. A nemylme se: svým způsobem s sebou tito neplavci stahují ke dnu i velkou část naší pospolitosti. Zdejší socdemokracie proto udělá zdaleka nejlépe, vezme-li si jako novoroční předsevzetí, že už při svém agonickém lapání po dechu nebude napříště bránit nezbytné obrodě domácí levicové scény. Už takhle bude velmi, velmi bolestná.

Obdobný komentář publikoval Deník(.cz)