Čím je slabší pravicový tábor, tím víc pozornosti se věnuje levicovým politickým proudům, které si dělají zálusk na převzetí moci. Týká se to i komunistů. Za poslední týdny o sobě dali vědět několikrát – rázně, sebevědomě, ale pro uši nekomunistů nijak libě.

V sobotu 23. března zasednul ústřední výbor KSČM, na němž se předseda Vojtěch Filip snažil vysvětlit, jak selhávají oranžoví a otevírá se prostor pro rudé. Doslova řekl, že sjezd ČSSD "ukázal, že sociální demokraté stále mají nejasnou programovou orientaci. Dal jasné sdělení, že nechtějí jít dál v levicovém programu. Nakonec nové kroky a vyjádření představitelů soc. dem. ukazují, že jsou ochotni se dohadovat nejen se středovými stranami, ale i s konzervativními. A že jejich směr není levicové východisko. Jestliže nechce někdo jít dál v levicovém programu, tak je to pro nás nejen výzva, ale dokonce povinnost, abychom tak učinili my."

Dále Filip popisoval, co všechno musí komunisté udělat, aby byli připraveni na posílení své role. Opět citát: "Je potřeba, abychom v jednotlivých okresních výborech byli schopni přijmout úkol, že na počet základních organizací přijmeme alespoň jednoho člena. Ano, můžeme se pochlubit, že jsme v roce 2012 místo 600 přijali více než 800 členů. Přijímání členů nám ale nestačí nahradit ty, kteří přirozeně odejdou. Jestliže to dokázali komunisté v Ruské federaci, komunisté na Ukrajině, jestliže to dokázali komunisté v jiných komunistických stranách poté, kdy stejným způsobem byli ponižováni a zatlačování do opozice, bylo by nepochybně podivné, kdyby to nedokázala KSČM, která patří v Evropě k těm komunistickým stranám, které udržely svůj charakter, své parlamentní zastoupení a svou schopnost ukazovat komunistickou cestu vpřed."

Zde hrdý projev Vojtěcha Filipa, v němž už jen schází popis zářné hvězdy vítězství reprezentantů proletariátu, opusťme. V minulých dnech se totiž blýskli i jeho dva spolustraníci, dopad jejichž aktivit obzvlášť na nové a mladé zájemce o politiku by mne obzvlášť zajímal. Jednak poslankyně Semelová, která na pozadí parlamentní diskuse o památném dni zasvěceném Janu Palachovi cynicky pronesla: "Těším se na den, až tady ve Sněmovně budeme schvalovat významné dny všech, kteří spáchali sebevraždu od listopadu 1989 ze sociálně-ekonomických důvodů, všech umrzlých bezdomovců, kteří nemají na to, aby vůbec bydleli a vůbec žili." Vedle Marty Semelová se ale na stránky novin dostal i další komunistický lidumil, exposlanec Josef Vondruška, který převzal mandát zastupitele Libereckého kraje. Připomeňme, že tento bývalý dozorce upadl v minulosti v podezření, že kdysi brutálně týral politického vězně Jiřího Wolfa. Leč očitý svědek se soudního přelíčení s Vondruškou jaksi nedožil a princip presumpce viny, který by měl být u politiků běžný, komunisté neuznávají. A protože média mají přirozený zájem o ty nejbizarnější představitele partají, má KSČM pověst normalizačních politruků, bachařů a estébáků. Zbyněk Petráček k tomu v Lidových novinách napsal: "Nemá cenu paušálně protestovat proti KSČM v krajských zastupitelstvech. Ale má smysl protestovat proti konkrétním komunistům typu Vondrušky."

Petráčkova rada souvisí s rozložením karet v politickém spektru. Pozice komunistů je výhodná. Pokud neuspějí menší středové a levicové strany, bude si po volbách sociální demokracie vybírat partnery mezi pravicí a komunisty. V prvním případě se stane KSČM exkluzivní a sílící opozicí, v druhém případě získá vliv na chod státu. Tak či tak, bylo by nešťastné sledovat na výsluní reflektorů harcovníky Vonduškova ražení. Proto má smysl personální politiku komunistů sledovat a veřejně na ni poukazovat.