POLITIKA: Se základy orientace země se nekšeftuje
Podle lídra levice je takové konstatování blábolením. Je tomu opravdu tak?
Zápasy o poplatky ve zdravotnictví nebo o výši té či oné daně a následná pro jednu část politického spektra negativní a pro druhou část pozitivní rozhodnutí jsou pro mechaniku demokracie přirozené a občané svůj názor na přijatá řešení mají možnost uplatnit hlasem pro tu nebo onu stranu ve volbách. Brát si však v souboji o prosazení svých konceptů za rukojmí podporu plnění závazků, které vyplývají z účasti našeho státu v mezinárodním společenství poskytujícím nám záruky společné obranyschopnosti, je už za hranicemi jakékoliv demokracie. Má-li zahraniční politika země fungovat, nesmí se měnit každé čtyři roky, musí být stabilní a kontinuální, „odezdikezdismus“ dělá ze státu jenom hadr zmateně poletující uprostřed dějů.
Proto nepochybně málokdo ze seriózních voličů levice, alespoň té, kterou nazýváme demokratickou, dal této politické síle svolení zpochybnit váhu našeho postavení ve světovém politickém konsensu. A popřít povinnosti plynoucí z našeho členství v NATO a jiných strukturách přispívajících k naší bezpečnosti, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ve stále neklidnějším světě. Těžko někdo z voličů dal placet poslancům sociální demokracie, a tím méně lidoveckému poslanci Hovorkovi a oběma paním, nepochopitelným úradkem náhod reprezentujícím v Poslanecké sněmovně Stranu zelených, aby ohrozili postavení a důvěryhodnost naší země jako součásti rodiny evropských a světových demokracií, k níž se právě takto Česká republika hlásí ve své ústavě.
Jenže nejde jen o voliče levice. Ale vůbec o občany, kterým se všichni poslanci přece zavazují slibem, že svůj mandát budou „vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Vysvětlování sociálnědemokratických poslanců, že za krach při schvalování misí může vládní koalice, která pro návrh nedokázala včas vyjednat podporu, je důkazem cynismu, s nímž se levice bez jakýchkoliv skrupulí rozhodla celospolečenský bezpečnostní zájem učinit předmětem politického kupčení. Je to brutální pohrdání, považující „všechen lid“ jen za pouhý póvl, s jehož osudy si mohou tito páni poslanci a tyto slečny a paní poslankyně dělat, co chtějí. Je to odhození dosud dosažené a stále ještě postupující identifikace České republiky s okolním demokratickým světem a našeho sebevědomí rovnoprávného účastníka a podílníka nikoliv snadného světového vývoje jako nepotřebného harampádí. Je to výsměch úsilí všech dosavadních českých vojenských misí v zahraničí na současných frontách především s fenoménem terorismu.
Už snahy co nejvýhodněji s pomocí demagogicky masírované části veřejnosti zobchodovat, jak se parlamentním kuloárovým vyjednáváním říká, projekt zbudování protiraketového štítu uprostřed středočeských lesů, stejně jako už méně veřejnost zajímající úsilí vytřískat kapitál z potřeby omezení vnitropolitických šarvátek po dobu českého předsednictví Evropské unie jsou jevy nepříjemné a vrhající na náš vztah k okolnímu světu podivné světlo, ale stále neopouštějí základní mechanismy demokracie. Neschválením plánu českých vojenských zahraničních misí na příští rok, protože to „nebylo předem projednáno“, rozuměj zobchodováno, zneužila však parlamentní levice ústavní článek 43, ukládající jí vyslovovat souhlas „s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky“, ale nikoliv brát si tuto pravomoc jako rukojmí pro prosazení svých vnitropolitických mocenských zájmů. Nejde vůbec o obyčejnou parlamentní patálii. Ale o ohrožení stability a kontinuity naší zahraniční politiky a kompromitování důvěryhodnosti mezinárodního postavení naší země.
Jenže říkejte to lídrovi levice. Jen otrle odtuší, že takové konstatování je blábolením – a možná že mu vůbec ani nedochází, že vnitropolitické kšeftování se základy zahraničněpolitické orientace země je projev demokratické nezralosti a nebezpečné svinstvo. A bude si pořád mlít tu svou – my plány sociální demokracie nedáme, radši republiku zbouráme. Nám ostatním nezbývá než se modlit.
LN, 5.1.2009
Autor je publicista
