Spor, jenž minulý týden vzplál mezi TOP 09 a Občanskou demokratickou stranou a jenž se týkal vztahu České republiky ke vznikající evropské rozpočtové unii, zdaleka není banalitou srovnatelnou s vrtochy a mediálními exhibicemi Věcí veřejných. Na tomto konfliktu totiž vláda padnout skutečně může.

Na rovinu ale řekněme, že nejen kvůli různým názorům na hloubku evropské integrace, ale také kvůli potřebě TOP 09 a jejího předsedy Karla Schwarzenberga upevnit své postavení na domácí politické scéně.

Ministr zahraničí Schwarzenberg patří k nemnoha českým politikům, kterým lze zapálení pro evropskou myšlenku věřit. A zdaleka nejen proto, že dlouho žil v cizině, s níž je dodnes majetkově provázán, jak poněkud humpolácky naznačuje místopředseda ODS Alexandr Vondra. Schwarzenberg má v sobě zažité důvody a úspěchy evropské integrace. Ví, jak je důležité držet pospolitost evropských zemí pohromadě, zvlášť v době stále vyhrocenější globální konkurence. A dochází mu, že je vždy výhodnější sedět u jednacího stolu, než čekat, co se upeče na našimi zády. Ani nepřekvapí, že v těchto základních bodech se může opřít i o opoziční sociální demokracii, byť ta ale navíc dodává, že směr, kterým se nyní Evropská unie ubírá, je třeba výrazně korigovat, zejména posilováním demokratických pravidel a sociálního rozměru EU.

Bylo by ale naivní si myslet, že Schwarzenbergovými hodnotami žije celá TOP 09. V jejích řadách totiž vedle pohrobků alternativní proevropské pravice, kteří zažili ještě Občanskou demokratickou alianci a Unii svobody, nalezneme i pragmatiky kalouskovského střihu, pro něž je evropská karta jen jednou ze součástí cynického politického boje. K němu patří i nutnost vymezení se TOP 09 vůči ODS. Obě strany usilují o konzervativního pravicového voliče, leč každá na to jde z jiného konce. TOP 09 se chce opřít o evropské zakotvení České republiky i o důležité pravicové partnery na starém kontinentu. ODS naopak opět stále víc naslouchá Václavu Klausovi a soutěží s mimoparlamentní pravicí o prvenství v národovecké, až izolacionalistické rétorice. V dalších programových kategoriích se obě strany příliš neliší a vládní káru reforem táhnou společně. Tím víc ale potřebuje TOP 09 onen "evropský konflikt" hrotit. Jak daleko to však může dospět, je dnes těžké soudit. V zájmu TOP 09 i ODS je uhájit stávající koalici, ani jedna z nich to ovšem není ochotna udělat za jakoukoli cenu.

Také proto bude špičkování mezi hlavními subjekty tuzemské pravice nepochybně pokračovat dál. Z TOP 09 budeme na adresu ODS slýchat peprné poznámky o zápecnících, zatímco v opačném směru bude znít podezření, zda si topka mazaně nebuduje startovní pozici pro budoucí povolební vyjednávání se sociální demokracií.

Protřelí stratégové TOP 09 mohou dopředu myslet na ledacos. Přinejmenším jedna spekulace mi však jako hloupá nepřipadá. Karel Schwarzenberg je oficiálním kandidátem na prezidenta republiky. Chce-li získat co nejširší podporu, musí oslovit i voliče mimo stranické řady. K těm žádaným patří lidé fandící evropské integraci a po odchodu Václava Havla z Pražského hradu tesknící po prezidentovi, který by byl za hranicemi vítán coby týmový evropský hráč. Názory kandidáta Schwarzenberga budou patrně radikálnější než názory loajálního ministra Schwarzenberga. Pokud si tedy šéf TOP 09 bude chtít rozvázat ruce k zřetelnějším zahraničněpolitickým, ale i domácím stanoviskům, jako nejsnadnější cesta se jeví odchod z Nečasova kabinetu – a je jedno, zda v dobrém, či ve zlém. Kromě toho, cestování po celém světě zabírá Karlu Schwarzenbergovi spoustu času, který by během kampaně měl trávit spíše ve zdejších končinách. Opírat se o ministerskou funkci koneckonců Schwarzenberg nepotřebuje, na to je osobností dostatečně silnou a známou.

Ani odchod stranického předsedy z vlády by přitom nemusel znamenat konec koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. V jistém směru by si dokonce premiér Nečas s prezidentem Klausem mohli oddychnout.

I kdyby ale předestřené úvahy a spekulace nebyly naplněny, jistotou zůstává, že v polemice pravicových politiků o to, jak moc integrovat Evropu, zdaleka nejde jen o náš vztah k tolik démonizovanému Bruselu. Hraje se i o podobu českého politického spektra a uspořádání našich domácích poměrů. Proto počítejme s tím, že spor o Evropu je sporem zásadním a dlouhodobým. Buďme za to rádi. Nutí nás totiž vnímat, co se děje mimo středoevropskou kotlinu, a utvářet si vlastní názor, bez kterého se v komplikované mezinárodní situaci dost dobře neobejdeme.