POLITIKA: Schizofrenie a autismus
ODS se stále není schopna vymanit ze schizofrenního postoje, do kterého ji vmanévroval Václav Klaus: „Chceme být v Evropské unii, protože nám nic jiného nezbývá, ale nic se se nám na ní nelíbí.“ Její představitelé tak musí čelit logické otázce, proč nechtějí EU opustit. A je pro ně těžké si vystačit s odpovědí, že „nemáme na vybranou“, nepřijatelnou pro národní sebevědomí.
Také musejí vysvětlovat, proč nejsou s to uznat, že klausovská ideologie stojí na chybných premisách a že EU je pro nás historicky bezprecedentně příznivým prostředím pro rozvíjení našich národních zájmů. Sledujme artgumentaci odpůrců Lisabonské smlouvy z řad ODS: silná, ale obecná prohlášení, bez věcné argumentace, s výjimkou právně-pozitivistického slovíčkaření a kupeckých počtů ignorujících realitu EU. Ti, kdo tvrdí, že „přijdeme o suverenitu“, „dojde k revizi výsledků II. světové války“ či „hlas České republiky bude oslaben“, nejsou schopni odpovědět na jednoduché věcné otázky: „Jak?“ či „Proč to Finy, Portugalce či Lotyše nepálí?“
A tak se ODS propadá do čím dál hlubšího rozporu mezi činy a slovy: nesmiřitelná rétorika doma, pasivní přikyvování v Bruselu. Na svém kongresu si schvaluje usnesení o Evropské unii, o kterých všichni její realisticky uvažující politici musí vedět, že je budou muset porušit. V Evropském parlamentu je členem klubu, který se otevřeně snaží rozbít. Při hlasování o Lisabonské smlouvě se její europoslanci zdrželi hlasování: jak lépe vyjádřit fakt, že jsou partnerem, který neumí říci ani ano, ani ne? Premiér Topolánek ještě na podzim svým partnerům sliboval ratifikaci Lisabonské smlouvy do Vánoc. Nakonec to bylo v květnu. Jak věřit jeho slovu? Tím vším nás ODS odsouvá v unii na okraj, neboť s tak nečitelným a rétoricky agresivním partnerem se nikomu nechce domlouvat.
ČSSD se prohlašuje za „proveropskou stranu“. Ale nějak to s tím proevropanstvím vždycky zaskřípe, když se dostane do napětí s vnitropolitickým stranickým zájmem. Třeba po blamáži s nominací Miloše Kužvarta na eurokomisaře byla ČSSD ráda, že jí Pavel Telička vytrhl trn z paty, když tento post přijal. Nejen vůči jemu osobně, ale i z hlediska zájmu České republiky a EU by bývalo bylo správné jej na tomto postu ponechat; ale strana se potřebovala „zbavit“ Vladimíra Špidly... O málo později zase Jiří Paroubek neměl dost politické odvahy, aby přistoupil k ratifikaci „euroústavy“, čímž zařadil Českou republiku mezi nečitelné země, které k tomuto dokumentu neřekly ani ano, ani ne. Zkomplikovalo to situaci v EU, zatížilo to naši pověst, ale ČSSD to usnadnilo život v domácí politice.
To vše však byly pouhé detaily ve srovnání s vyvoláním pádu vlády v poločase našeho předsednictví v EU.
Za toto selhání, které nás dlouhodobě poškodí, nesou odpovědnost všechny strany vládní koalice v čele s ODS, neboť nedokázaly a ani se pořádně nepokusily vytvořit pro šest „předsednických“ měsíců celonárodní konsensus. Ale primární vinu nesou ti, kdo hlasování o nedůvěře vlády vyprovokovali – tedy ČSSD a KSČM. Odpovědnost ČSSD je o to větší, že neměla promyšleno, co dál, a že musela vědět, že demise vlády vtáhne do hry prezidenta republiky se všemi s tím spojenými negativními dopady na postavení naší země v unii. Prohlásit k tomu, že „se nestalo vůbec nic“, je projevem buď cynismu, nebo naprosté neschopnosti vnímat evropské souvislosti, skutečného politického autismu.
Není náhodou, že v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu se ODS i ČSSD všemožně snaží strhnout pozornost voličů na svůj střet o vnitropolitická témata, podobně jako to ČSSD předvedla ve volbách krajských. V debatě o evropské politice České republiky, o kterou v těchto volbách ve skutečnosti jde, jsou totiž obě bez relevantního programu a obě v ruce žmoulají černého Petra.
Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz
Lídr kandidátky SNK ED ve volbách do Evropského parlamentu 2009
