Psal se 16. červenec 1054, když papežský vyslanec kardinál Humbert de Silva Candida doslova hodil k nohám konstantinopolského patriarchy Michaela Kerullaria obžalovací spis, načež, již důstojně, položil na oltář chrámu Boží Moudrosti bulu, kterou exkomunikoval z křesťanského společenství patriarchu a s ním celou východní církev. Kerullarios reagoval mírněji – exkomunikoval jen kardinála, ale přesto se zrodilo náboženské schisma, rozkol.
Pomiňme právní stránku; v té době byl papež mrtvý a nový nebyl ještě zvolen, podstatné je, že schisma trvá dodnes. Připomeňme také jeho formální důvod, totiž spor o Svatou Trojici. Podle východní církve měl Duch Svatý procházet „skrze (Boha) Otce na Syna“, podle západních teologů pak „skrze otce a syna“. Právě konec této formulace dal název celému schismatu, filioque, kde „filius“ je latinsky syn, a to „que“ je osudná spojka „a“. Potud oficiální důvod, ono ale šlo o to, kdo bude hlavou křesťanství, zda papež, nebo patriarcha. Skončilo to nerozhodně. Rozkol trvá dodnes, i když se trochu zmírnil.
Bylo to „velké schisma“, ovšem křesťanství mělo těch schismat víc. Islám nezůstal v tomto ohledu pozadu. Když se jednalo o nástupnictví po Mohamedovi, kdy čtvrtým chalífou byl Alí, rozhořel se spor a následovalo rozštěpení na sunnity a šíity, konflikt přetrvávající také dodnes, a stále ještě krvavý. Šíité se hlásí k Alímu, jako právoplatnému nástupci Proroka. V islámu to bylo bouřlivé, nechyběly vraždy, neboť v sázce byla vláda nad muslimským světem.
Potud historie, jíž jsem se velmi stručně věnoval, abych na dvou příkladech naznačil, jak jsou inspirativní. Jestliže se podíváme na současnost, nahlédneme, že pokud jde o rozkoly a spory, není to nic nového pod sluncem. Jen už nejde o církve, aspoň ne o křesťanství, ale o politické strany. Ty rovněž usilují o vládu, a pokud je systém demokratický, pak volbami. V nich získá strana jisté postavení, občas vládní, jindy skončí v opozici. Zřídkakdy žije strana poklidným životem, což je přirozené, protože lidé mají různé názory, a mělo by to platit také o členech politických stran, i když se přiklánějí k určité základní myšlence své strany. Někdy však přesto dochází ke schismatu, rozkolu.
Podívejme se těmato očima na naši politickou scénu. Výborným modelem jsou sociální demokraté, kteří jako by se opravdu řídili církevními dějinami, které měly více schismat. U sociálních demokratů byl dramatický rozchod s „otcem budovatelem“ Milošem Zemanem, jenž dal stranu doslova do klatby, kterou dosud nesňal. Rozkol dokonce vedl ke vzniku nového uskupení, „Strany práv občanů – Zemanovců“, což by však spíš byla inspirace islámem. Tam skupina prosazující Alího se nazývala „šíʿat Alí“, tedy strana Alího. Rozhodně je ale současná klatba trvalá, averze nemalá. Bohuslav Sobotka měl štěstí, že stál během divadelního představení na Hradě uvedeného jako „demise“, dost daleko, takže nedostal prezidentskou holí.
Pak už jen drobná, nikoli však nevýznamný schismata, třeba akce pánů Haška a společníků po volbách do parlamentu, nebo neustálé aktivity páně Foldynovy, jemuž pořád hrozí exkomunikace ze strany. V životopise tento muž uvádí, že studoval pravoslavnou teologii, takže jistě ví, co bylo filioque. Jen v jeho případě nejde o Svatou Trojici.
U strany lidové bych spíš hledal inspiraci v dalších epizodách církevních dějin, totiž ve vzdoropapežích. Občas měla církev dva, někdy i tři papeže, v druhé polovině 12. století dokonce čtyři. Schisma zmíněné poltické strany nebylo na naší politické scéně moc dramatické; lidovci nepatřili v parlamentu mezi obry, nicméně dalo vzniknout straně TOP 09. Papeži a konstantinopolskému patriarchovi to trvalo 951 let, než se sešli roku 2005 na pohřbu papeže Pavla VI. Dnešní doba je mnohem rychlejší. Zvládnou obě strany nějaké narovnání, než zaniknou?
V ODS zažili všechno. Prostý rozchod, též odchod „otce zakladatele“, pravda, dost bouřlivý, a obě strany na sebe nevraží dodnes. Nedávno tu byla exkomunikace – vyloučení syna tohoto otce. Nejsem si jist, do jaké míry to straně pomohlo, to ukáže čas. Ten čas by měl ukázat ještě mnohem víc, protože ODS připomíná pohádkovou chytrou horákyni, kdy není jasné, zda je pro EU, nebo není, a podobně se chová v dalších oblastech. Přitom jde o hodně, ne o to, kým a jak prochází Duch Svatý. Takže nebude nakonec další schisma?
Známe i monolity. KSČM hovoří jedním hlasem, jak k tomu byla po léta cvičena, i když dnes se občas, výjimečně, ozývají odlišné hlasy. Opravdu vzácně. Že by následovala exkomunikace? Její předchůdkyně KSČ si s odpadlíky – kacíři, zůstaneme-li u dějin - poradila po svém: po roce 1969 ti, kdo nepochopili, že sovětská okupace byla „pomoc“, byli prostě vyloučeni za strany a hledali si jiné, povětšinou horší zaměstnání.
Jako jeden muž a žena, genderově vyvažuji, vystupují firemní zaměstnanci, kterým jen chybí na zádech logo „Hnutí ANO“. Chtělo by to přidat nějaký symbol, ale ne koblihu. Ta se pozná. Kytice žlutých kvítků, dostatečně umělecky pojednaná, je lepší. Nemusí se na první pohled poznat, že je to řepka.
Jak patrno, pominul jsem další strany, třeba starosty, ale také SPD, o níž, přiznám se, nevím moc. Ani kolik má členů. Víc než poslanců? Její fan klub je však poměrně početný. Nedávno se kdosi v této formaci vzbouřil, výsledek neznám. Nejsem politolog, jen senior, divák naší neutěšené politické scény, který pamatuje i někdejší monolitní vládnutí jedné strany, kdy kacíři nekončili na hranci, ale na šibenici.
Dějiny jsou neúprosné, schismata jsou prostě všude. I v mikroměřítku, jakým je rodina, ale tam se tomu říká prostě hádka a končí nezřídka rozvodem. Ale ty dějiny. Vlastně se jen pokouším naznačit, že je to pořád stejné představení, jen v jiných kulisách a s jinými herci. Teď došla řada na poměrně novou a zdánlivě úspěšnou stranu mladých tváří. I tam hrozí jednomu z šéfů exkomunikace – prý se s ním těžko vychází. Korunu tomu dalo výrazivo jedné členky, která použila opravdu silná slova hodná pirátského ducha.
Zatím jediný pirát, s nímž jsem měl možnost hovořit, byl náš vnuk, tehdy ani ne šestiletý. Pak se stal nindžou a dnes je, tuším, pokémon, ale jist si nejsem. S tímhle pirátem bylo snazší pořízení, když si transparentně stěžoval na mladší sestru, že mu bere hračky. Rodičovská autorita zjednala klid. V politické straně je to mnohem těžší. Je záslužné, když se prohlašuje za transparentní, ale osobní spory by si snad přece jen měli členové vyříkat někde v zákoutí paluby pirátského plavidla. Nebo už krize dosáhla neúnosné hranice? Nevím. Pokud ano, je to škoda Pirátů i jejich voličů. A bohužel také doklad toho, že bychom v dějinách snadno našli poučení – pokud bychom ho hledali.