Každý národ je z hlediska mezinárodní prestiže posuzován podle mnoha různorodých kritérií. Některé jsou zřetelnější, jiné méně. Kvalitu výstupů, přínos pro lidstvo a jednotlivé osobnosti vědeckého světa je obvykle schopen posoudit jen poměrně úzký okruh zasvěcených, díky velkému množství žánrů a různému vkusu je z hlediska určitého zobecnění složitá i oblast kultury. Stupeň vzdělanosti národa se dá zkreslit tak, jako se dá zkreslit každé nárazové a namátkové zjišťování. Pak ale zbývají některé oblasti, které lze velmi dobře z aktuálního hlediska kvantifikovat a které jsou, zjednodušeně řečeno, dostatečně vidět. Jedná se o schopnost vyrábět, obchodovat a schopnost se bránit. Obrana je vyjádřena především tím, co se dá nazvat odstrašovacím faktorem. Tedy početností, stupněm vybavení a stupněm připravenosti národní armády. Samozřejmě také charakterem jejího zapojení do obranných struktur nadnárodního charakteru a jejím významem v těchto strukturách. To ale do značné míry závisí na strategické hodnotě daného národního území a konec konců opět zpětně i na té početnosti, vybavenosti a přípravě.

Položíme-li si kupříkladu otázku, proč je v současném světě opět čím dál tím více respektováno Rusko, musíme dojít ke stejnému závěru. Není to v žádném případě pro lidské vlastnosti, kvalifikaci a kulturní úroveň ruského národa či jeho prezidenta, ale především pro opětovně narůstající velikost a připravenost jeho armády. Mezinárodní prestiž Ruska a jeho představitelů tak stoupá přímo úměrně k znovu stoupající kvalitě armády. Ze stejných důvodů je v mezinárodním rozměru respektována i Severní Korea (přestože se můžeme znovu a znovu smát jejím představitelům a neskutečné pompéznosti jejích oslav), Čína, ale i Indie a další státy. Jak je asi v tomto světle hodnocena současná česká armáda? Jak jsou právě v takových zemích jako je Rusko, KLDR nebo Čína vnímány ve světle jejich národních dimenzí informace o našich národních tahanicích o čtrnáct Gripenů, dvě stovky obrněných transportérů či náklaďáků?

Podléháme-li iluzi, která se objevila těsně po sametové revoluci a kterou výrazně podpořil i samotný Václav Havel, spočívající v mylné tezi o nepřímé úměře mezinárodního respektu a připravenosti na obranu, tedy v přesvědčení, že nás svět bude mnohem lépe vnímat, když odzbrojíme, zredukujeme počty vlastní armády na minimum a drasticky omezíme zbrojní výrobu, pak škodíme vlastní zemi. Přes svůj pozitivní vztah k osobnosti a životní filozofii Václava Havla s jeho názory v tomto punktu zkrátka souhlasit nemohu. Pacifistický přístup k budoucnosti vlastní země si rozumný člověk může dovolit jen do jistého věku, konec konců jako výraz určitého, v historii se neustále opakujícího vzdoru proti zaběhlým klišé a oficiálnímu establishmentu. Později ale musí převládnout odpovědnost a vůle k obraně vlastní země.

Navíc armáda má uvnitř každé společnosti i další poslání a úlohy. Měla by mimo jiné také (a tady jistě zazní v diskuzi hluboký nesouhlas) učit mladé lidi disciplíně a formovat v nich sounáležitost k určitému společenství, učit je poslouchat nadřízené (bez toho se tak jako tak v životě neobejdou, chtějí-li něco dokázat), učit je odpovědnosti vůči okolí. Tato úloha není nějakým produktem moderní doby a už vůbec ne produktem komunistických režimů. Takto byla armáda vnímána již ve starověku a její základní funkce uvnitř jakékoli společnosti jsou konstantní a nepodléhají časovým změnám. Tuto funkci naší armády prakticky negovalo zrušení branné povinnosti. Drtivá většina českých mladých mužů tak nebude umět vzít do ruky zbraň a na rozkaz ji použít na obranu své země. Oslabená vůle a připravenost k obraně celku pak může následně oslabovat i vůli k obraně sama sebe, své rodiny a svých práv.

Na rozdíl od oficiálního názoru si také nemyslím, že předlistopadová armáda byla špatnou armádou. Přes všechny logické výhrady vycházející ze současné jiné politické orientace je třeba říci, že tato armáda byla považována v rámci celé Evropy za velmi dobrou, dobře vyzbrojenou a dobře vycvičenou, se kterou bylo nutno počítat. Tehdejším nepřítelem (nepřítel je v české historii vždy velká proměnná) byla považována za velkou hrozbu a to je, ať chceme či nechceme, v této branži známka vysoké kvality. Tuto armádu naše současné politické zřízení převzalo, včetně velmi kvalitního zázemí, aby ji záhy prakticky zničilo. Byla zdecimována jako relikt minulosti a starých pořádků, jako nepohodlný pomník starého režimu. Český politik zase osvědčil své národní geny projevující se v bourání symbolů. Současná armáda může být hrozbou snad jen sama pro sebe.

Je velká škoda, že vedle mnoha aspektů životního stylu americké společnosti jsme nepřevzali do svých názorů a přístupů i vztah americké společnosti k vlastní armádě, k obraně národních zájmů a respekt ke společenskému postavení vojáků této armády.

Když podobně jako předlistopadový režim kdysi padla stará monarchie a vznikla nová, mladá Československá republika, nikoho z rozumných politiků ani nenapadlo, aby starou armádu, národnostně a dislokačně příslušející na nové území republiky, ničil. Bývalí důstojníci rakouské a uherské armády, hlásící se k nové republice, se mohli bez problémů aktivovat, tedy přejít do nové československé armády, alespoň pro první období byly dokonce zachovány původní rakouské hodnosti. Stálé počty mužů ve zbrani i počet gážistů, profesionálních vojáků, se oproti stavům v rakouské armádě postupně výrazně zvýšil. První republika také měla, kromě stálého mírového stavu, koncem třicátých let v rámci I. a II. zálohy připraveno více než 1,5 milionu dobře vycvičených vojáků, rotmistrů a důstojníků. Mírové stavy prvorepublikové armády byly výrazně vyšší než mírové stavy tehdejší armády USA. Charakteristické je i to, že v polovině 30. let dvacátého století deset československých zbrojovek pokrývalo celých 40% světového obchodu se zbraněmi. Jednalo se o vysoce kvalitní produkci vysoce kvalifikovaných českých a slovenských dělníků a také o více než lukrativní obchodní artikl. Pokud by to naše dnešní reprezentace chápala podobně, nepotřebovali bychom draze nakupovat obrněná vozidla pochybné kvality ze zahraničí - naše národní zbrojovky by je vyrobily laciněji a v kvalitě odpovídající potřebám, tak jako ve 30. letech minulého století. Lze namítnout, že byla jiná doba, která sebou nesla jiné požadavky na úlohu státu v oblasti obrany. Jistě, ale je ta dnešní doba opravdu tolik odlišná? Lze namítnout, že našemu národu ta armáda nakonec nebyla nic platná, ale v každém případě dokázala vychovat vojáky, kteří se v počtu tisíců zúčastnili bojů prakticky na všech spojeneckých frontách druhé světové války (nikoli za peníze, ale za svoji vlast) a získali úctu a respekt.

Na druhou stranu si nemyslím, že tato zem dnes potřebuje takovou armádu, před kterou by se v současném světě někdo třásl, nebo že se máme v počtech vojáků vyrovnat některé z velmocí. Žádný stát si ale nemůže tak výrazným způsobem dovolit ukazovat světu, jak málo mu na vlastní obraně záleží a jak málo si cení vlastní bezpečnosti. Má to obvykle velmi negativní dopady i do jiných oblastí aktuálního mezinárodního postavení.

Co asi bude dál? Nebylo by tedy lepší za těchto okolností armádu zrušit úplně (samozřejmě včetně celého resortu) a ušetřené peníze dát kupříkladu do školství? Asi ano, co s ministerstvem, které řídí pidiarmádu, která by patrně nebyla schopna ani ubránit svoje kasárna. Tak to ale nebude. Ani počty naší „armády“ již dál klesat nebudou. Existenci všech vojenských úřadů je přece jen třeba něčím zdůvodnit. Důvod se nabízí sám.

„Úředník je věčný. Roste zvolna a rozvážně jako dub a zraje jako portské víno.“
(sir Humphrey Appelby).

Sbohem, česká armádo. Dá Bůh, že v historicky dohledné době nikdo tuto zemi ohrožovat nebude.