POLITIKA: Sázka na náhodu
Co pro nás plyne z překvapení polských prezidentských voleb
Když v loňském roce v prezidentských volbách na Slovensku překvapivě porazil zcela neznámý podnikatel Andrej Kiska suveréna slovenské politiky premiéra Roberta Fica, dostalo se nám okamžitě od našeho mediálního mainstreamu jednoznačného vysvětlení – Slováci chtějí silně liberální, prozápadní a proevropskou hlavu státu, takový je Andrej Kiska, a proto zvítězil. Je to správný evropský trend a Slováci jej na rozdíl od nás dobře pochopili. Nebyla to pravda.
V neděli v Polsku přinesly prezidentské volby stejně překvapivý výsledek ve zcela opačném gardu – dosavadní proevropský politický rutinér prezident Bronislaw Komorowski prohrál s mladým a dosud neznámým kandidátem konzervativní euroskeptické pravice Andrzejem Dudou. Jsem zvědav, jaké vysvětlení uslyšíme od našich “odborníků“ dnes. Současné Polsko nám totiž až dosud tvrdošíjně dávají za vzor – polská ekonomika se vyhnula krizi a stále roste, poslední polské vlády jsou příkladně proevropské a Donald Tusk je dokonce předsedou Evropské rady, z čehož plyne, že Polsko má prý na rozdíl od nás velkou autoritu v Evropě a vůbec je celkově polský příklad pro nás hodný následování.
Na základě výsledků volby polského prezidenta si troufám tvrdit, že vše bude v něčem trochu složitější a v mnohém jednodušší. Složitější to bude s těmi oslavovanými polskými úspěchy. Jsou podobné jako jistě nepominutelné úspěchy Slovenska ve výše uvedeném loňském případě, problém je pouze ten, že domácí voliči je málo oceňují.
Uplynulo 25 let od pádu komunismu a více než deset let od vstupu do EU, ale velká část společnosti v bývalých postkomunistických zemích východní Evropy je silně nespokojena. Má oprávněný pocit, že se jí prosperita vyhýbá, že na společenském pokroku v zemi dostatečně neparticipuje. Milióny Poláků a statisíce Slováků musely odejít za prací do ciziny, velká část natrvalo. Zklamání přinesl nereálnými očekáváními obestřený vstup do EU, v němž stále naše země představují přehlíženou periférii. Příklad bankrotujícího Řecka a krize vztahů s Ruskem zvyšují nejistotu a rizika ve vztahu k budoucnosti. Přesvědčení o tom, že cesta k prosperitě je známá a že západní spojenci jsou schopni a ochotni nám skutečně pomáhat, už zdaleka není tak silné jako v dobách po pádu komunismu. Proto dominuje nedůvěra. Nedůvěra ke všem, kteří vládnou či vládli, k těm nahoře vůbec. Sílí a dokonce se veřejně a oficiálně pěstuje politický negativismus. Tématem číslo jedna je všude uměle pěstovaný boj proti korupci a stává se záminkou k zavržení dosavadního vývoje. Političtí manipulátoři vzbuzují naděje, že lze korupci snadno zlikvidovat politickou kampaní a účelovou represí.
Zmíněné výsledky prezidentských voleb v sousedních zemích tomuto trendu odpovídají. Nemá smysl si vymýšlet složité důvody, proč voliči dají přednost neznámému kandidátovi před známou politickou figurou. Ve dvoukolové většinové volbě ve druhém kole voliči říkají, koho prezidentem nechtějí. Nechtějí toho, koho ztotožňují s tolikrát dehonestovanou dosavadní politikou, a ten, kdo v ní působí na čelné pozici, má oproti neznámé tváři neodstranitelný handicap. Zásluhy nic neznamenají, dnes platí nepopsaný list politického životopisu a alespoň trochu obstojný zevnějšek a mediální obratnost. Programové detaily jsou pod rozlišovací schopnost elektorátu.
Samozřejmě, že euroskeptiky a konzervativce potěší vítězství Andrzeje Dudy v Polsku, stejně jako potěšilo vítězství Andreje Kisky levicové liberály na Slovensku. Můžeme vést vášnivé spory o tom, zda se politické trendy obrací či nikoliv a kdo může za neúspěchy. Jedna věc je ale jasná – opakované sázky voličů na politicky neznámé osoby do funkce hlavy státu jsou svědectvím neuspokojivých politických a společenských poměrů. To neznamená, že se z takto zvolených kandidátů nemohou stát ve funkci hlavy státu postupem času výrazné politické osobnosti a národní vůdci. Bude to ale dílo náhody a v normálních poměrech by postup měl být opačný.
V České republice tomu tak až dosud bylo. Do prezidentského křesla usedaly v souladu s Masarykovou tradicí až dosud osobnosti, které do funkce hlavy státu kvalifikovaly nejen hlasy volitelů či voličů, ale především jejich předchozí zásluhy o stát. Úpadek tradičních stran v posledních volbách však ukazuje, že ani českému voliči není cizí sázka na náhodu a riskování s důvěrou ve sliby skutky neprověřených politických subjektů. Za tři roky uvidíme, zda to může platit i pro volbu prezidenta republiky a zda i pro naši zemi je náhodný kandidát představitelná alternativa pro výběr hlavy státu.
Echo24.cz, 25.5.2015
