Brouzdat se spadaným listím, ráno propichovat pohledem mlhu za oroseným oknem, pak protáhnout plíce tabákem z dýmky a začíst se do některé z oblíbených knih – takto, do role spokojeného muže poučeného životem se stylizoval Miloš Zeman, když se po neúspěšné kandidatuře na českého prezidenta zabarikádoval na starobylé tvrzi v Novém Veselí. Vysoká politika mi vůbec, vůbec nic neříká, žádný návrat neplánuju, přesvědčoval Zeman a předstíral, že skoro obrůstá lišejníkem a brzy splyne s přírodou Vysočiny. Ale skřípal u toho zuby a sem tam mu na tváři probleskla nenávistná grimasa.

Bylo jasné, že na nic jiného nečeká tolik, jako na pozvání zpátky, řeč byla jen kouřovou clonou skrývající touhu oplatit „své“ ČSSD, že ho „podrazila“ při prezidentských volbách v roce 2003. Ten čas je tu, ze Zemanových přátel poskládaná Strana práv občanů (SPO) vstupuje do arény. Zeman, jak řekl o víkendu, nechce za SPO kandidovat. Chce jen sebrat ČSSD pár procent, protlačit SPO do sněmovny a za nějaký čas se např. nechat dlouze, předlouze přemlouvat a pak nechat navrhnout znovu na prezidenta.

Především, někdejší strůjce úspěchu ČSSD, která díky němu dlouhodobě zakotvila na politické scéně, si svou prohru při prezidentském klání vykoledoval sám. Část ČSSD se od něj odvrátila proto, že tvrdost, jízlivost, arogance, jedovaté bonmoty atd. zněly jinak, když mířily na korytáře, zlatokopy a gangstery blízké ODS, a úplně jinak, když s nimi Zeman začal mlátit po hlavě všechny názorové oponenty. Z vtipného kreativního předsedy ČSSD, který od roku 1993 táhl stranu výš a výš, postupně probublával narcismus, samolibost, s úspěchy ČSSD rostl i Zemanův pocit, že ho ve straně obklopují samí lemplové a blbci…

Zeman ale nejspíš v Novém Veselí pozorně studoval. V poslední době asi to, jak někdejší eso německé sociální demokracie Oskar Lafontaine svou stranu oslabil a vytvořil s postkomunisty formaci Levice (Die Linke). Tato DL nyní sociálním demokratům (SPD), zkompromitovaným velkou koalicí s křesťanskými demokraty (CDU), přetáhla mnoho voličů. Zeman asi částečně kopíruje Lafontainův vzorec. Zapomíná ale, že u Lafontaina a při krizi SPD celkově převažovaly programové motivy nad osobními. U Zemana je tomu přesně naopak. Jeho SPO jako kombinace fanklubu a strany osobní vendetty je pouze raketou krátkého doletu. Nyní rozkvétající samorost po čase nejspíš zase obroste mechem.

Rovnost, 19.10.2009