POLITIKA: Šachmat Švejnarem?
Švejnarova osobnost je zajímavá hlavně nezvyklou otevřeností, mezinárodní protřelostí a osvěžující nezatížeností českými žabomyšími spory. Máme co do činění s liberálem oponujícím „životu a dílu“ Václava Klause jak ve sféře ekonomické, tak zahraničně-politické či enviromentální.
Právě proto má být Švejnar podle mnohých prezidentem. Co však ale tito lidé udělali už dříve, aby bylo moudrému profesorovi z Michiganu nasloucháno? Proč s ním politické strany nekonzultovaly své programy alespoň v oblastech, kde náleží ke světové špičce? Proč mu již někdo nenabídl post kandidáta na premiéra (která by člověku Švejnarova ustrojení slušela více)? Proč jej vytahují jako králíka z klobouku až nyní, kdy se tak složitě rodí dohoda nad možným Klausovým vyzyvatelem? Nakládání se Švejnarem, Dienstbierem a Pačesem jako s figurkami na šachovnici postrádá elementární důstojnost.
Přesto lze najít přinejmenším tři pozitiva zabývání se Švejnarem. Jednak se vykřesává naděje, že by se zelení, sociální a křesťanští demokraté mohli vrátit ke stolu a v plné vážnosti pokračovat v jednání o společném postupu. Dále je sympatické, že partaje našly cestu k expertovi, jakých není nazbyt. A konečně můžeme ocenit, že pracují na překonání české xenofobie, podle níž, kdo není „náš“, nám do života zde nemá co kafrat.
Pokud by se především Jiřímu Paroubkovi podařilo získat pro „amerického vědce“ podporu ČSSD, zejména jejích poslanců a senátorů, šlo by o významný modernizační počin. Vzpomínky na minulou kandidaturu Jana Sokola, jenž byl pro některé tuze „proněmecký“ a „procírkevní“, ale bohužel varují. Na Švejnarovu adresu patrně zazní, že je skvělým Klausovým kritikem, leč z jiných než soc. dem. pozic, a že jeho sebevědomě-optimistický pohled na svět není typický pro místního levicového stoupence.
Opravdovým překvapením by pak bylo, kdyby se se Švejnarem smířila KSČM. Ta již svého oblíbeného „liberálního ekonoma“ má - a slibovat umí určitě nedostižně, mj. proto že už na Hradě sedí. A je pouze chatrnou hypotézou, že by chybějící hlasy zleva dokázali vykompenzovat odvážní poslanci ODS. Klause rádi mít nemusejí, přesto dnes a denně svojí popularitou „žehlí“ jejich průšvihy.
Jelikož je Klaus favoritem, pamatujme, že více než teoretik patří do prezidentského křesla ostřílený politik, že na málo známou tvář si veřejnost těžko zvyká a že Švejnarovy přednosti se i mezi voliteli mohou snadno změnit v handicap. Jeho úspěch by byl povzbudivým průlomem v jindy konzervativním politickém prostředí. Žijeme však v reálném čase. V něm je na prezidenta Švejnara příliš brzy.
Právo 13.10.2007