Vztahy České republiky a Ruska zaznamenaly vloni takové turbulence, že nemohly zůstat stranou pozornosti občanů ani tajných služeb.
Měli jsme hned několik příležitostí uvědomit si rozdílné pohledy na historii. Naposledy v sobotu, kdy by se 122 let dožil maršál Ivan Koněv, velitel jednotek Rudé armády, které v pětačtyřicátém v Praze stvrdily porážku hitlerovského Německa. U Koněvovy sochy v Bubenči se sešlo asi 60 jeho příznivců, desítka odpůrců a opět se, pokolikáté už, vzduchem nesly ostré soudy.
Ruská ambasáda v Praze tituluje Koněvovy oponenty jako vandaly, kteří se pokoušejí dělat hrdiny z přisluhovačů nacistů. Míří tím patrně i na starostu Řeporyjí Pavla Novotného, popularizátora vztyčení pomníku Ruské osvobozenecké armádě, který na akci nechyběl. Jako správný entertainer je všude a nepřetržitě šermuje silnými slovy, kterými přiživuje svoji pověst produktu bulváru. Jeho nekorektní, dokonce až agresivní styl Česku dobré jméno rozhodně nedělá.
Jenže Řeporyje na rozdíl od Moskvy jadernými zbraněmi nedisponují a od toho by se měla odvíjet pozornost věnovaná jejich starostovi. Zato Rusko je velmoc, která nám vedle pomoci stihla v minulosti i citelně uškodit.
Šéf zahraničního výboru horní komory ruského parlamentu Konstantin Kosačov označil za nepřípustné znesvěcovat památníky vítězů nad nacismem.
A aby nebylo pochyb, kdo je kdo, pasoval kritiky Koněvovy sochy, kteří odkazují jak na příchod Rudé armády pět minut po dvanácté, tak její pozdější angažmá při potlačování pokusů o demokratizaci východního bloku, na „nácky“.
Tím připomněl další oblíbenou moskevskou lež. Je jí interpretace vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 jako potlačení kontrarevoluce v žoldu západních imperialistů. Čerstvě ruské ministerstvo zahraničí vyjádřilo „velké rozčarování“ nad vyhlášením 21. srpna za Den památky obětí invaze v roce 1968 a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy.
Podle ruských diplomatů „snaha Prahy znovu se vracet k událostem starým půl století s cílem zapojit je do současného politického kontextu, neochota otočit tuto stránku dějin, která kalí ovzduší rusko-českých vztahů, sotva napomůže úspěšnému průběhu dvoustranné spolupráce“.
Při čtení tohoto stanoviska už došla trpělivost i prezidentu Miloši Zemanovi. Označil je za absolutní drzost a oznámil, že zvažuje, jestli vůbec jet do Ruska na oslavy 75 let od konce druhé světové války. Přednost prý ale dává cestě, na které by partnery vyzval, aby „obrátili list“.
Jenže vzájemně se vyzývat k otáčení stránek či listů můžeme donekonečna. Namístě je zřetelnější ohrazení se vůči ruské aroganci. Nebo si snad počkáme, až nás po Krymu či Pobaltí Rusko vyhlásí za svůj pověstný „zadní dvorek“?
Povšimněme si i toho, že i když se Zeman sám považuje za Putinova přítele, žádným přehnaným sentimentem k Rusku v posledních měsících netrpí. Hrátky s 21. srpnem odmítá, uznal zásluhy vlasovců a má pifku i na proruské separatisty na Donbasu. Choval by se takto kůň ruských tajných služeb, jak bývá občas svými protivníky nazýván?
Třeba je to ještě jinak. V lítém globálním souboji Hrad už delší dobu sází spíš na rostoucí Čínu než na stagnující Rusko. To tam se Miloš Zeman nejraději jezdí učit, jak stabilizovat společnost. Rusko možná už i on má za ztracenou kótu, dobrou leda pro baviče typu Novotného. Tím spíš by se tuzemští nejvyšší ústavní činitelé, jindy znějící poměrně disharmonicky, mohli aspoň ke skandálním vzkazům z Moskvy postavit jako jeden muž.
Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus