22.4.2021 | Svátek má Evženie


POLITIKA: S pomocí Boží

4.9.2006

Chvilku to vypadalo nadějně. Anežka se stala svatou, letenská modlitba legendární a návštěva kostela „in“. Zdálo se, že své bezbožectví Česko odloží spolu s komunismem a vedle „Fóra pro všechny“ vznikne v české politice silný a od samého začátku na křesťanských kořenech konsolidovaný směr, který se nazval Křesťansko-demokratická unie. Nepovedlo se. Rozbor všech příčin je příliš dlouhý na jeden krátký článek. Od té doby je jednou z charakteristik Československé strany lidové, která si přisvojila i název celé Unie, hledání východiska z tradiční pozice dědiců Šrámka i Plojhara.

První a druhý pokus sebou nese jméno Josefa Luxe. Byl to on, kdo nahradil ve vedení lidovců národněfrontovní kádry a pokoušel se uplatnit nabídku křesťanské demokracie na politickém trhu vedle ODS a ODA. Problémy, kterým čelil, byly v zásadě dva. Vznikající ODS nabízela politickým talentům mnohem rychlejší kariéru a nedařilo se formulovat program, který by lidovcům pomohl oslovit voliče mimo jejich tradiční okruh. KDU-ČSL tak zůstala tím, čím byla vždy, politickým vyjádřením českého a hlavně moravského katolicismu.

Čas druhého pokusu nastal s postupující vnitřní krizí v ODS, která se stala zřetelnou tzv. „druhým sarajevským atentátem“. Nastává doba velmi nestandardního působení lidovců na české politické scéně. Josef Lux a Václav Havel se stali protagonisty politického projektu, který měl nesmírně posílit neformální roli presidenta v české politice a současně zajistit lidovcům strategické místo ve středu připravované koalice „státotvorných stran“. Tento projekt se zhlédl v prvorepublikové praxi tzv. „pětky“, která byla základem všech meziválečných koalic. Zatímco „nestátotvorní“ komunisté byli stejní jako za Masaryka, bylo nutno pomocí mediální kampaně do chlívku po henleinovcích zavřít „nepolepšenou“ ODS a na stranu státotvůrců získat ČSSD. Nepodařilo se ani jedno.

Minimální a nouzovou variantou tohoto plánu byl projekt Čtyřkoalice, úzké spojenectví lidovců, Unie svobody a dvou ministran (ODA a DeU). Čtyřkoalice skutečně nabízela východisko z tradičního ghetta, její úspěch však byl podmíněn stabilizací celé formace. Česky řečeno, čtyřkolka přinášela voličský bonus, šlo „jen“ o to, jak ji naplnit konkrétním a pozitivním programem a jak mezi jednotlivé členy rozdělit tento benefit. Problémem bylo, že každá ze stran trvala na vlastních programových prioritách a co se rozdělení benefitu týče, lidovci preferovali dělbu podle počtu členů stran, ostatní členové spíše rovnoměrně mezi strany. 4k byla typickým projektem „na dluh“. Dostala od veřejnosti bianco-šek a jeho proplacení bylo podmíněno naplněním vložených nadějí, alespoň těch reálných.

Hledání společného programového průniku skončilo fiaskem. Ke shodě došlo na otázkách velmi všeobecných (vstup do EU) nebo okrajových (přímá volba presidenta). Racionální lidovecký požadavek na to, aby se tři nekonfesní strany sloučily a tím se rozdílnost uvnitř koalice alespoň trochu zmenšila, narazil na odpor DeU a ODA a související turbulence začaly nabourávat reklamní barvotisk. Současně s tím se začala projevovat skutečnost, že recyklovaní koryfejové nového politického stylu se od morálně odsouzených koryfejů zbytku české demokratické politiky liší pouze vyšší mírou pokrytectví. Do voleb 2002 šla společně koalice KDU-ČSL a US-DeU a skončila s pouhými troskami bývalé podpory 4k.

Z historických pramenů plyne, že spory mezi českým a moravským klerikalismem se prolínají historií strany lidové stejně, jako boj s úchylkami historií strany komunistické. Zatímco čeští klerikálové otázku soužití se sekularizovanou společností řeší již sto let, sebevědomí moravských tradicionalistů zvedá relativně vysoká zbožnost farností ve východní části státu. Cyril Svoboda Luxův projekt do vítězného konce dotáhnout nedokázal (otázkou je, zda to vůbec bylo v lidských silách) a logicky začala vítězit myšlenka návratu ke „splendid isolation“. Této nálady využil zatím poslední předseda Miroslav Kalousek, ač „Moravák“ z Bechyně.

Při hodnocení lidovecké politiky si je potřeba uvědomit, že nejsou klasickou stranou pravolevého politického spektra. Reprezentují politické názory určité části katolíků a katolické církve. S trochou přehánění je pro ně důležitější zákon o registrovaném partnerství, než zákon o vyvlastnění těžkého průmyslu. Z hlediska vlastních priorit jsou velmi transparentní, pokud použijeme jejich žebříček hodnot v politice, je naprosto nevypočitatelnou stranou například ODS. Důsledkem takovéhoto politického zaměření je vysoký koaliční potenciál strany. Ustoupit v tom, co netíží mne, a získat ústupky v tom, co příliš netrápí protistranu, nebývá příliš složité. Taková strana snadno získává trvalý podíl na moci, negativem je, že stranické vedení se snadno soustřeďuje na pouhou technologii moci a úspěšnost strany je hodnocena podle setrvání ve vládních pozicích. Dlouhé vládnutí pak uvnitř každé strany vytváří vlivnou skupinu profesionálních polopolitiků – poloúředníků, kteří lukrativní místa ve státní správě zastávají na základě svého politického angažmá. Strana lidová ovšem spolu s ODS má ještě jednu vlivovou kotvu, a tou je soubor komunálních a regionálních zájmů zastupitelů a organizací na úrovni obcí, okresů a krajů. Právě tato kotva stála Miroslava Kalouska předsednické křeslo a právě kvůli ní odložili lidovci skutečné řešení vnitřního sporu až za podzimní volby.

Po svém zvolení se Kalousek pokusil o změnu lidovecké orientace luxovským způsobem. Začal se vymezovat vůči hlavní politické síle, v tomto případě vůči ČSSD. Protože zviditelnění přes vytvoření neoficiální parlamentní koalice bylo nanic (ODS neměla dostatek mandátů, US sledovala politiku ČSSD s oddaností retrívra a i tak by to dalo nejvýše osmdesát devět hlasů), použil politiku útoku na slabé body svého koaličního spojence přes média. Pádu vlády dosáhl, ale nebránilo mu to do třetí koaliční vlády na stejném půdorysu vstoupit.

Odpískání neúspěšného Luxova projektu ovšem znamenalo návrat otázky, jak dál, jaké je místo lidovců na české politické scéně a jak se vypořádat s faktem, že stálá voličská základna stárne, vymírá a v blízkém časovém horizontu nezajistí oněch potřebných pět procent pro vniknutí do sněmovny.

Změny orientace KDU-ČSL na strategického politického partnera měly i svoji vnitřní logiku. Začlenění do reformního proudu po roce 1989 bylo vyvoláno potřebou zbavit se následků národněfrontovní kolaborace s komunisty. Uskutečňování a hlavně proklamace reforem z pera ODS zneklidňovalo tradiční volební základnu lidovců, zvláště proto, že negativní důsledky se začaly projevovat plošně, zatímco nástup pozitiv se směrem od Prahy zpožďoval. Lidovci jsou segmentem stejné sociální skupiny voličů, o které se opírá jak ČSSD, tak KSČM. Důraz na křesťansko-sociální prvky lidoveckého programu a jejich interference s podobnými požadavky socialistů v hospodářské oblasti činily spojenectví Lux – Zeman logickým až do okamžiku, kdy se Lux rozhodl aktivně podporovat oslabení parlamentní demokracie podle Havlových vizí. Poté, co Špidlova protireformace a Paroubkovo odstranění ideologických překážek mezi ČSSD a KSČM posunuly značku českého politického středu daleko doleva, poté, co na tento fakt reagovala i rétorika ODS s důrazem na sociální rozměr nutných reforem, ocitlo se tradiční lidovecké vnímání světa znovu blíže ODS. Nezanedbatelnou roli také hraje fakt, že vlivem marxismu a jiných ideologií sociálního inženýrství jsou socialisté velmi výrazně naladěni na pokrokářskou notu a jsou připraveni v lidovcích vidět náboženské tmáře a zpátečníky (a lidovci zase v socialistech bolševiky, které mají zakázány pod hrozbou exkomunikace). ODS je v tomto směru mnohem nevýraznější, vnitřně rozrůzněná a pragmaticky hodnotí spíše programovou shodu, než ideologická východiska.

Námluvy s ČSSD nemohly být úspěšné, pro socialisty českého střihu jsou přirozeným partnerem spíše komunisti než křesťané, jakkoli sociální. Ze strany ODS vůči lidovcům ostré ideologické vymezení neexistuje, praktické vymezování plyne ze zkušeností s lidoveckým politickým stylem. Pro obě strany by postupná integrace mohla přinést řadu pozitiv. Proto Kalouskova teze na vytvoření jakési české CDU-CSU na první pohled představovala cestu zdánlivě schůdnou.

Přirovnání převzaté z Německa ovšem kulhá. CSU je v podstatě zemskou organizací CDU se zachováním vnějškových atributů nezávislé strany. Integrace lidovců a ODS by od samého začátku narážela na podobnou nevyrovnanost pozic, která provázela projekt čtyřkoalice. ODS má politický vliv nesrovnatelně vyšší než KDU-ČSL a rozhodně by nepřijala zúžení nebo výrazný posun svých programových priorit. Pro lidovce by spojení s ODS znamenalo stejné dilema, které již řešili (a odmítli) ve čtyřkoaličním projektu, tentokrát ovšem s partnerem neporovnatelně silnějším. Pravděpodobný požadavek ODS na velmi výrazné omezení autonomie slabší strany by sice byl pochopitelný, ale na stranu druhou těžko přijatelný. Při žárlivě střežené tradici tvorby odesáckých kandidátek zdola by však jiný způsob proniknutí lidoveckých kandidátů na volitelná místa neexistoval. Nebo existoval?

Pokud pohlédneme na velikost členské základny, zjistíme, že tady je situace opačná. Počet registrovaných lidovců přesahuje počet registrovaných ptáků dvojnásobně. Pokud by došlo k prostému splynutí obou stran, především v místech s tradiční lidoveckou organizovaností by novou společnou značku bez problému ovládla strana slabší, stejně jako vrcholné orgány strany. V takovém případě by naopak ODS byla pohlcena KDU-ČSL. Z hlediska ODS je tak integrace s lidovci podmíněna buď poklesem lidovecké organizovanosti na třetinu, nebo navýšením ptačích kroužků na čtyřnásobek.

Po posledních krocích, které lidovecké vedení předvedlo, se KDU-ČSL nepochybně vzdálila jakékoli možné a blízké integraci s jakýmkoli subjektem, ať je napravo nebo nalevo od politického středu, a velmi pravděpodobně bude dál hledat svoje místo na trhu veřejné politiky. Zda přežije nebo zanikne, jakým způsobem a v jakém časovém horizontu, o tom budou rozhodovat voliči.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.