19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: S parlamentní demokracií si zahrává Babiš i opozice

13.11.2019

„Já bych nikdy v opozici nebyl,“ řekl Andrej Babiš sobotnímu Právu. Předseda vlády a hnutí ANO se tak postaral o stylový vstup do týdne, v němž slavíme návrat k demokracii.

V ní se ale lidé a strany u kormidla mění. Stav, kdy si vládci nedokázali připustit, že by odešli do opozice, listopadem 1989 skončil. Babišovi přiznejme, že se mu podařilo dosáhnout snu mnohých: skloubení svobodných poměrů s efektivním manažerským vládnutím. Jeho kabinet je výkonný, z odlesků průzkumů veřejného mínění i pro občany přínosný. Stačí to ale?

Po jiné cestě jdou k témuž cíli v Číně. I tam míní být úspěšní, prosperující, konkurenceschopní. A zároveň si uchovat vládu jedné strany neobtěžované opozicí.

Asi ne náhodou se čínští komunisté před několika dny na pozadí návštěvy šéfa Sněmovny a místopředsedy babišovců Radka Vondráčka oficiálně svěřili, že by stáli o rozvoj vztahů s hnutím ANO. Babiš vycítil problém a ihned to smetl ze stolu: Vondráček prý byl na parlamentní, ne mezistranické vizitě. Přesto musí uznat, že jisté shodné rysy jeho a čínského vládnutí tu jsou.

Dokud Babiš nebyl u moci, kritizoval poslance, že nechodí do zaměstnání, tedy do parlamentu. Dnes má víc absencí než jeho sociálnědemokratický předchůdce Bohuslav Sobotka. A nadto tvrdí, že se mu do Sněmovny už nechce. Její rytmus práce, především ale nekonečné mluvení, mu nevyhovuje. Jenže marná sláva, právě politická diskuse, soutěž názorů a střídání vlád je tím, čím se současné uspořádání nejvýrazněji liší od toho před 30 lety.

Andrej Babiš fandí klouzavému mandátu, který by oddělil funkci poslance od funkce člena vlády. Za premiéra nebo ministra by do Sněmovny po dobu výkonu exekutivního mandátu nastoupil náhradník z kandidátní listiny. Výhodou by bylo oživení partají, kde by se ve veřejných pozicích uplatnilo více figur.

Hrozí ale, že poslanci by už ministry viděli jen tehdy, když by kabinet potřeboval prosadit něco skutečně důležitého. Jinak by se věnovali svému vlastnímu programu, bez ohledu na vysmívanou „žvanírnu“. Trend manažerského vládnutí bez politických debat by zesílil a opozice by byla marginalizovaná.

Pro mladou demokracii je – na rozdíl od těch vyprofilovanějších – rizikem i omezení parlamentní diskuse, ať už na minuty nebo na počet přihlášek jednoho poslance k vystoupení k projednávanému bodu. Největšími lobbisty za tuto úpravu jsou ale nechtěně zástupci pravicové opozice.

Když se přetřásal daňový balíček, natáhnul předseda klubu ODS Zbyněk Stanjura rozpravu o dvě a předseda klubu TOP 09 Miroslav Kalousek o tři hodiny. Neříkali nic nového, zajímavého. Vždyť třeba Evropskou směrnici k pojišťovnictví si můžeme přečíst sami. Pouze zdržovali, aby vláda nemohla prohlasovat to, na čem jí záleží. Vedlejším efektem je, že si další poslanci mohou stěžovat, že se kvůli pánům Stanjurovi a Kalouskovi nedostali ke slovu.

Přísnější regulace diskuse by mimo jiné zajistila, že zákonodárci připravení vést věcnou polemiku by nebyli omezováni zlomyslnými kolegy. V Německu ji mají – čas se dělí mezi parlamentní frakce – a funguje jim dobře.

Kdyby byl Andrej Babiš jediný, kdo se za 30 let nepoučil, nemusely by se úvahy o změně jednacího řádu Sněmovny vést. Parlamentní demokracii ale neškodí jen ti, co ji nechápou, ale i ti, co ji riskantně zneužívají.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus