K tomu se objevil další nedostatek. V čele kdysi tak morálně přesvědčivé strany pod taktovkou charismatického harmonikáře rodinného založení z venkova Josefa Luxe a později decentního lehce intelektualizujícího gentlemana Cyrila Svobody či okřídleně bonmotářského „národohospodáře“ Miroslava Kalouska stanul Jiří Čunek, muž připomínající příslovečného slona v porcelánu. Politika bez politického umu. Postrádajícího vizi, představu, jak zajistit své straně důvěryhodnou prezentaci před voličem, který si k jejím borcům poslední dobou stále hůř a hůř nachází cestu.

K tomu jedna aféra vedle druhé. Nejdřív podivně vyvrácené podezření z korupce. Poté prakticky nevyvratitelné podezření ze zneužívaní sociálních dávek, které Čunka katapultovalo ze solidních pozic ve vládě. Třese se pod ním ještě jedna židle. Právě ta, na niž ho posadili sami lidovečtí partajníci - předsedy strany.

Jiří Čunek nevzdává se šance na pokračování svého předsednického působení. Jeho dny jsou však beznadějně sečteny i zde. A před lidovci se rýsuje nový úkol. Zvolit nového předsedu. Koho v tak „těžké hodině“ pověřit vedením v deziluzi utápějící se organizace?

KDU-ČSL stojí před volbou o bytí a nebytí. Nebytí je lídr prázdné vize, šedý funkcionář, velkohubý populista i oblíbená tvářička magazínů. Bytí představuje vůdce s jasně vytyčeným cílem, ke kterému chce své spolustraníky nasměrovat s odvahou dělat věci jinak (a přesto obhajitelně), srozumitelně se lišit od ostatních stran (hlavně od ODS) a vysokou kredibilitou.

Je v řadách lidovců někdo takový? Nesnadné to hledání. Jedno jméno mě ale napadá. David Macek. Dnešní místopředseda strany je asi posledním, kdo dokáže získat pro bezradný subjekt zpět ztracený lidovecký elektorát. Mladý, vcelku pohledný hoch vhodný pro billboardy. Vzdělaný, nezkompromitovaný vizionář, který by z lidoveckých sester a bratrů načas strhl nálepku šedé nevyhraněnosti a podbízivé prázdnoty.

Skepse, která se v lidovecké kauze rovná realismu, velí počítat se scénářem nepoučitelných. Předsednické vavříny nejspíš sklidí pro obálky ženských časopisů stále přitažlivá Vlasta Parkanová. Či nějaký ten vlivný papaláš z regionů. Jeho vliv působící uvnitř stranické soustavy horko těžko zapůsobí také na voliče, který s povzdychem „Kdo chce kam, pomozme mu tam“ hodí svůj drahocenný hlas ve prospěch jiné, čitelnější a méně dezorientované strany.

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz