Čeští komunisté na sklonku roku 1989 promeškali historickou šanci a zkomplikovali vývoj tuzemské politiky na několik desetiletí dopředu. Kdyby se po vzoru svých soudruhů v jiných zemích tzv. východního bloku přejmenovali a vzdali některých nejvíce provokujících symbolů, mohli být dnes považováni za standardní postkomunistické uskupení, mít převahu v levicovém spektru a třeba se i nazývat sociální demokracií.

Byť nepochybuji o tom, že spousta tradičních sociálních demokratů prvorepublikového ražení se musí při představě, že by jejich dres oblékali Marta Semelová či Miroslav Grebeníček, otřásat děsem.

Komunisté ale před třiadvaceti lety zaváhali, zatímco Česká strana sociálně demokratická začala urychleně pracovat na své obnově. Vzhůru stoupala pomalu, přesto už v roce 1992 bylo jasné, že ona se stane tahounem tuzemské levice. Na komunisty zbyl jakýsi skanzen: ve volbách bodují, v parlamentu ostošest diskutují a hlasují, ovšem do politických salonů zpravidla zváni nejsou. Jedná se ale o situaci dlouhodobě neudržitelnou, zvlášť když sociologové KSČM aktuálně věští sedmnáctiprocentní volební výsledek, což z nich klidně může udělat druhou nejúspěšnější partaj.

Jako první začaly tát ledy v městech a na vesnicích. Tam leckde při místní správě prostor komunistům prostě dát museli, jinak by se nevládlo a nestarostovalo. Poté přišly na řadu kraje. Na Ústecku již dokonce KSČM má svého hejtmana - a po třech měsících se nezdá, že by měl horší pověst než jeho sociálnědemokratická předchůdkyně.

Proti komunistům tak opět spíš než konkrétní kroky hovoří symbolika. Příběhy rezidenta StB Václava Kučery v jižních Čechách a politruka Václava Sloupa na Karlovarsku jako by naznačovaly personální tíseň KSČM, jež patrně nedisponuje jedinci s čistým štítem, které by mohla nabídnout do krajských rad. Pak už totiž jen zbývá vysvětlení, že jsou komunisté neskonale hloupí nebo nebetyčně drzí.

Drzost bývá zmiňována i při jejich veřejných vystoupeních v centru dění. Například když pan Grebeníček řeční o Janu Palachovi nebo když komunisté pějí Internacionálu na Olšanských hřbitovech. Tady se ale často nechává unést nekomunistická většina. Vždyť Grebeníčkova slova jsou pobuřující nikoli tím, že by Palacha zatracoval, ale že se k němu hlásí. No a Internacionála k evropskému levicovému hnutí neodmyslitelně patří, bez ohledu na to, jaká zvěrstva občas byla za jejího zvuku páchána. Ta píseň za to nemůže. Proslovy stalinistických nostalgiků nad Gottwaldovým hrobem nejsou pro vývoj KSČM směrodatné a pozornost by jim měly věnovat především orgány činné v trestním řízení.

My, co sledujeme a analyzujeme politiku, bychom se měli spíš zaměřit na to, jak komunisté na řadě míst přebírají nešvary konkurenčních stran. Přistupují na politické handly, podléhají lobbistům, zaplétají se do klientelistických sítí. Může to být k nevíře, ale už i KSČM se stává snadným výtahem vzhůru pro ty, co by chtěli na politice zbohatnout. Jenže sdělovací prostředky jsou plné pouze jejich spolustraníků s pokaňkanou minulostí.

Stejně tak je celkem pohodlné tvrdit, že Komunistická strana Čech a Moravy je neprůhledná, a tedy nejspíš i vnitřně stmelená. Houby s octem! V jejím ideovém zázemí to bublá a v partajních orgánech často dokonce vře. Typický střet proběhl na sklonku roku například o to, kterého z prezidentských kandidátů podpořit. Nebo když si začerníte slova obsahující KSČM či komunismus a začtete se do programových materiálů, zjistíte, že česká radikální levice působí na papíře překvapivě krotce a kompetentně.

Problém je jinde. Mnohým komunistům se v ghettu líbí a hlásí se k totalitním symbolům jaksi z trucu. Podobně reaguje i spousta jejich voličů. Pak se také může stát, že KSČM veřejně reprezentují lidé, od nichž by pes suchou kůrku nevzal. Aby se situace změnila, vyžaduje to tlak zbytku spektra a společnosti na správně vybrané body.

Jednak je nezbytné přesně mapovat a popisovat smutné události období po roce 1948. Nejde přitom o nahrazení jedněch sloganů a pouček druhými. Nutné je odkrývání pravdy v diskusi. Platí zde věty dvou klasiků. Americký filozof George Santayana pravil, že "ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali." No a český právník a politolog František Šamalík, se nechal slyšet, že "komunisté budou opravdu reformovaní teprve tehdy, až pro ně listopad bude i jejich vítězstvím."

Do té doby ale bude záležet také na vnímavosti těch, co s KSČM spolupracují. Zaráží například, proč například sociální demokraté nemají i na krajské úrovni jasně stanované podmínky, pravidla, mantinely pro kooperaci s komunisty. Je vskutku zajímavé sledovat, s jak velkým zpožděním se oranžoví hejtmani domáhají odstoupení komunistických radních s vroubky z období před rokem 89. Proč si ale neposvítili na své koaliční partnery s předstihem?

Výsledkem neprofesionality nekomunistických politiků, schematičnosti médií a nezvládaných emocí veřejnosti pak jsou demonstranti v ulicích a neklesající volební preference KSČM.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6