Bylo by dobře, kdyby státní firmy přestaly být považovány za léno politiků, s nímž mohou nakládat dle své libosti. Především by měl být posuzován skutečný výsledek práce jejich šéfů, a ne to, kdo je do pozic prosadil.

Loni odvolaný Lašákův management Českých aerolinií nedostane žádných sto dvacet milionů, jak strašily některé propočty před rokem. Nedostane dokonce nic. A je to tak v pořádku. Je sice skutečností, že kořeny problémů ČSA sahají do doby, kdy aerolinkám šéfoval Jaroslav Tvrdík, nazývaný posměšně Luftjarda, ale Radomír Lašák a jeho lidé v úklidu po tomto tristním období rozhodně nebyli důslední a podstatná část viny za to, že se ČSA dostaly na pokraj bankrotu, padá nepochybně na jejich hlavy.

Za Jaroslava Tvrdíka došlo k navýšení sedačkové kapacity, kterou evidentně nebylo možné dostatečně využít. Byly podepsány zcela nerealistické kolektivní smlouvy se zaměstnanci garantující neudržitelný nárůst platů a Lašák na tom dokázal změnit pramálo, přestože musel vědět, kam se firma řítí. Jenže až do poslední chvíle tvrdil, že se vlastně nic neděje a ČSA jsou v podstatě zdravou společností. Na trhu se tohle dost dobře ví, a tak Lašák a jeho lidé nyní dost špatně shánějí nějaké dobré místo.

Dalo by se říci, že vše se v dobré obrátilo a spravedlnosti bylo učiněno zadost. Kauza však opět obrací pozornost veřejnosti k odměňování manažerů ve státem kontrolovaných firmách – a to je něco, co stojí za obsáhlejší zamyšlení.

Dobrý rok, hodně peněz

Už dlouho totiž není jasné, jak by vlastně lidé, kteří se starají o státní majetek, měli být odměňováni. A to přesto, že odstupující ministr financí Eduard Janota na to nechal poradenskou firmou zpracovat expertizu a ta došla k docela konkrétním závěrům.

Nic takového, jako byl Bohuslavem Sobotkou někdy v roce 2003 vymyšlený systém odměňování manažerů ČEZ formou programu zvýhodněného nákupu akcií, díky němuž si spousta lidí přišla na desítky milionů, už nefunguje. A asi každý politik bude do budoucna s motivačními akciovými programy hodně opatrný.

Na druhou stranu Janotova analýza ukázala, že přestože se veřejnosti zdají odměny vysokých manažerů státních firem astronomické, nejde o nic mimořádného či nemravného a úroveň platů zde svou výší odpovídá poměrům v soukromém sektoru či obdobných firmách v zahraničí.

Je jen logické, že člověk, který stojí v čele firmy s obratem kolem dvou set miliard korun a nese za její hospodaření odpovědnost, vydělává řádově stejně jako domácí pop-star či nadprůměrný český fotbalista v zahraničním klubu. Na druhou stranu je legitimní, zejména po zkušenostech s Lašákem, aby podle Janotovy analýzy byla podstatná část odměn vyplácena na základě tří- až pětiletých výsledků hospodaření firmy, nikoli podle plnění ročního plánu.

Jen to naráží na skutečnost, že tři až pět let ve vrcholné pozici vydržel tak leda Martin Roman z ČEZ, zatímco jinde probíhají „škatulata, hejbejte se“ vesele podle vývoje politické situace. A ta situace se nemění jen změnou stran u moci, ale i změnou mocných osob ve vládnoucích stranách. Za osm let vlád sociální demokracie došlo ke kompletní obměně prakticky na všech státem ovládaných manažerských postech minimálně dvakrát, v řadě případů i vícekrát. Za Topolánka nebyly čistky zdaleka tak důsledné, ale pár šéfů se také obměnilo – a můžeme být zvědavi, jak to bude za Nečase.

Už by však bylo dobře, kdyby státní firmy přestaly být považovány za léno politiků, s nímž mohou nakládat dle své libosti, a výměny by měly být vždy řádně zdůvodňovány veřejnosti a měly by mít hlavu a patu. Především by měl být posuzován skutečný výsledek práce dosavadních šéfů, a ne to, kdo je do pozic prosadil a zda jsou to koníci Dalíka, Tvrdíka či Hávy.

Odstrčit politiku

Změnit situaci lze velmi jednoduše. Jestliže jsou od manažerů státních firem očekávány nějaké výsledky v horizontu tří až pěti let a podle těchto výsledků mají být hodnoceni, bylo by asi logické uzavírat s nimi na toto období i manažerské smlouvy na dobu určitou, a to tak, aby přesahovaly volební období.

Pak se manažeři státních podniků, pokud budou vybíráni ve férových výběrových řízeních, sami a velmi ochotně vyvléknou z politického chomoutu a státní firmy prostě a jednoduše přestanou být podezřelé z toho, že jsou kasičkami politických stran. A také se velmi pravděpodobně zvýší jejich výkonnost a tím i hodnota majetku nás všech, daňových poplatníků. Je totiž nespornou skutečností, že udržování politických kontaktů zabere většině šéfů státních firem víc pracovního času než starost o hospodaření se svěřeným majetkem. Jsou to vesměs velmi chytří lidé a svůj čas věnují především tomu, co je drží v jejich seslích. A prosperita jimi řízených firem to opravdu, ale opravdu není.

To, jak se noví ministři postaví k personální politice v jimi řízených resortech, proto bude velmi výrazným signálem, nakolik je záměr zatočit konečně s klientelismem a prorůstáním politiky a byznysu myšlen vážně.

MfD, 16.7.2010

Autor je komentátor MF Dnes