POLITIKA: Ruský plyn
Motto: „Potkan při cestě bludištěm, dostane-li při nesprávném odbočení elektrickou ránu, poučí se, chybu již neopakuje. Je český Homo sapiens schopen dosáhnout inteligence potkana?“
Pro individuální život, násobně pro politiku je dobré znát historii. Znalost historie a používání zdravého rozumu nám dává možnost vyvarovat se osudových chyb. Pro nás, kdo žijeme v blízkosti Ruska, je životně nezbytné znát ruskou historii.
Ruská mentalita a pojetí hodnot byla utvářena rozsáhlými jednotvárnými plochami stepí, lesů a severských tunder – napsal klasický ruský historik Ključevskij před více než sto lety. Dalším krokem, který tvaroval ruskou duši a ruské pojetí civilizace, bylo přijetí byzantského křesťanského ritu. Nejdříve byl národ „pravoslavný“, až po mocenském upevnění a převládnutí Moskevského knížectví začíná vznikat pojem „ruský národ“. Základní rozdíl mezi „západní“ větví křesťanství a její byzantskou „východní“ větví byl v pojetí věrouky. V západní církvi se kladl důraz na principy víry – obsah věrouky. Spory a herese v západním křesťanství byly o vnitřní obsah víry – jejích hodnotách. Papežská moc a církev na západě nikdy neupadla zcela do područí světských vládců. Ve východní křesťanské větvi se kladl důraz na pojetí církevního obřadu. Spory a herese byly o formálním provádění církevních obřadů. Východní církev se nikdy nevymanila z nadvlády pozemských vládců – metropolita byl carovým úředníkem, vykonavatelem jeho vůle.
Kyjevská Rus byla zničena expansí tatarské Zlaté hordy. Tataři se se svou pasteveckou civilizací a velkou pohyblivostí na koňských hřbetech stali parazity stepních prostor od Krymu do centra pevninských plání. Ruská knížectví a města byla vazaly tatarského chána, kterému platila poddanskou daň. Moskevskému knížectví se dostalo výsostného postavení, moskevský kníže se stal výběrčím daní od ostatních knížat. Privilegia výběrčího využila moskevská knížata ke zničení a vyhubení ostatních knížecích rodů. Pomocí chánových hord moskevský kníže centralizoval Rus, která pak převzala funkci a technologii „parazita“ vůči okolnímu světu.
Po několik století pak pokračovala expanze moskevského-ruského státu do okolního prostoru, ve kterém nebyl žádný silný stát a protivník, který by přinutil ruské vládce ke změně způsobů. Uvnitř ruského státu nebyla při samoděržavném pojetí vlády žádná instituce, která by byla schopna si vynutit změnu. Šlechta byla nesvéprávná, v otrockém postavení, neměla žádnou skutečnou moc a vliv. Car mohl své „nomenklaturní“ poddané kdykoli zbavit majetku i života. Šlechta – statkáři byli chováni a vychováni jako zdroj vojáků a úředníků – neměli žádnou skutečnou spoluodpovědnost za říši a stát.
Tento tragický stav vystoupil na povrch a prokázal se v roce 1917. Stejně jako tomu bylo před více než sto léty ve Francii, car při vnitřním revolučním konfliktu a ohrožení státu neměl na své straně nikoho, žádnou společenskou vrstvu, která by s nasazením bránila režim a stát.
Ukázkou ruského pojetí pokroku jsou vymoženosti a priority, jaké ruští vládci přejímali od západní evropské civilizace. Car Petr Veliký zaregistroval Evropu tehdy, když vojenské oddíly švédského krále pochodovaly Ruskem. Pěti, maximálně desetitisícová švédská vojska porážela, kdykoli se jim zachtělo, stotisícové ruské armády. Petr šel na zkušenou do Holandska a z Evropy dovezl skotské plukovníky, holandské stavitele lodí a děla. Ve stejné době po svém návratu vydal „Ukaz“, ve kterém zakázal vlastnit, natož tisknout spisy evropských filozofů a náboženských kazatelů. Kateřina Veliká byla „humanistka“, dopisovala si s francouzskými encyklopedisty. „Pod jejich vlivem“ první na světě zakázala v Rusku trest smrti. Aby bylo „spravedlnosti“ učiněno zadost, trest nahradila čtyřiceti ranami železnou tyčí. Odsouzené mlátili od chodidel, aby měli z trestu větší požitek, přerazili odsouzeného na čtyřicet kusů – nepřežil nikdo.
Největší technologickou vymožeností, kterou Rusko přejalo z Evropy, byl komunismus. Politicko-filozofický „vynález“ evropských „humanistů“, milovníků lidských práv, „rovnosti nejrovnějších“, dovedli ruští bolševici k dokonalosti.
Dokladem toho, že v ruském pojetí světa, jeho hodnot a na technologii politiky se nic nezměnilo, je celý dnešní čas po „pádu“ komunismu. Čtyřicet let po světové válce vydírali Rusové svět počtem tankových brigád a raketových střel. V osmdesátých letech Ronald Reagan sovětskou říši uzbrojil. Ve skutečnosti jen přinutil staronové ruské vládce ke změně politické technologie a taktiky. Pohrobci sovětské říše z dílny KGB přejali ze západu formální terminologii „tržní a finanční ekonomiky“ a vypustili do světa své mafie. Místo tankových brigád či strategických raket vydírají dnes okolní svět závislostí na svých surovinových zdrojích. Podle mocenské potřeby neplatí žádná smlouva, běda tomu, kdo se uváže k závislosti na jejich surovinách. Právo v jejich pojetí bylo a je vždy právem silnějšího.
Téměř půl století bylo Československo ruskou – sovětskou gubernií. Na prvním, na čem si dali naši komunističtí vládci záležet, bylo vyhubení autentické intelektuální i morální elity. Při české poddajnosti se jim to povedlo. Za ta léta udělali z většiny obyvatelstva společenství s téměř mužickou mentalitou. To byl a je největší zločin komunistů i zločin dnešní „liberální postkomunistické elity“. Vyrostla i byla vychována v komunistických „hodnotách“. Nemohu to jinak nazvat než mužickou mentalitou – téměř všichni nadávají, hovořím-li s lidmi o příčinách, dostanu vždy nakonec jedinou odpověď: „Co naděláš.“
Po roce 1990 jsme měli příležitost vzít si poučení z minulosti, stáli jsme na křižovatce cest, šlo se rozhodnout, zda se v bludišti vydáme cestou ke svéprávnosti, nebo zpět k otroctví. Humanistická sametová „elita“ se rozhodla lhát, byli v tom vychováni – nic jiného neuměli.
To, že jsme se nevyrovnali s minulostí, „nebyli jsme jako oni“, „právní kontinuitou“ jsme řekli, že zločin se v novém státě nebude trestat, tím vším jsme vkročili zpět na cestu vedoucí k otroctví. Celý další vývoj do dnešního času byl předurčen těmito rozhodnutími. Sametová revoluční „elita“ neměla odvahu a často ani nechtěla vyslovit pravdu a podle toho i jednat. Někteří nás na cestu zpět do otroctví přímo a vědomě směřovali.
Problém zajištění zásobování naší země energetickou surovinou – zemním plynem je příkladnou ukázkou jednání posametové „politické elity“. V první polovině devadesátých let ještě nešlo, aby někteří vedoucí politici naši zemi znovu orientovali na Rusko otevřeně a učinili nás zcela závislými na strategických surovinách z tohoto zdroje. Postavil se ropovod směrem na západ a stejným směrem se ze strategických důvodů stavěla roura na plyn. Kolem této roury a jejího obsahu se od počátku hrála velmi špinavá politická hra, která ohrožovala politickou i hospodářskou budoucnost naší země.
Patronát nad stavbou plynovodu i zajištěním budoucího provozu měl ministr hospodářství Vladimír Dlouhý, ministr za ODA. Od samého počátku stavby byl úmysl některých politiků jiný než skutečná diverzifikace zdrojů, zásobování strategickou surovinou – plynem. Vladimír Dlouhý se po dobu dostavby plynovodu vyhýbal pozváním dostavit se na jednání poslaneckého klubu ODA i vrcholných orgánů strany. Zjistili jsme, jaká se ve skutečnosti hraje hra, a chtěli jej volat k odpovědnosti. Roura sice směřovala směrem na Západ, ale měl jí proudit ruský plyn a plynovod měla provozovat holandsko-německo-ruská společnost. V ODA došlo k rozhodujícímu střetnutí mezi klanem příznivců Vladimíra Dlouhého a námi na stranickém sněmu konaném v Jeseníku. Na sněmu předložil Karel Ledvinka s Ivanem Maškem usnesení, ve kterém sněm ukládá Vladimíru Dlouhému ve vládě hlasovat a prosadit variantu norského plynu. Hlasování jsme tehdy vyhráli o pár hlasů. Týden před tím, co se měla s Rusy podepsat smlouva o plynu, jsem řekl, jaká se hraje hra, zpravodaji ČTK. Za deset minut za mnou přišla televize, zda to řeknu na kameru. Poté šli za Dlouhým a řekli mu, co jsem řekl jim na kameru. Vladimír Dlouhý si nevšiml, že jej natáčejí a zareagoval, že si to se mnou vyřídí.
Před hlasováním o plynu ve vládě uložila Politická rada ODA Dlouhému hlasovat pro norský plyn s tím, že v případě, že tak neučiní, jej ODA druhý den odvolá z vlády. Při hlasování ve vládě hlasovali pro norskou variantu lidovci a ODA, z ODS se podařilo na naši stranu získat Honzu Rumla, ostatní ministři ODS včetně Václava Klause hlasovali pro ruský plyn. O hlas Jana Rumla tak prošla varianta norského plynu. Při této příležitosti je dobré si uvědomit, že kdyby v té době byla u vlády levice, vůbec by ani takovéto diskuse a sporu nebylo a byli jsme uvázáni na Rusko.
Není pravda, co se dnes všeobecně píše v novinách, že Norové nám v té době nechtěli dodávat svůj plyn a případně jen velmi málo. Jednali jsme tehdy s Ivanem Maškem s norskou delegací a stejně tak s nimi jednal Karel Ledvinka. Norové byli ochotni nám tehdy dodávat až čtyřicet procent naší potřeby.
Nemohu jinak, než označit jednání Václava Klause i Vladimíra Dlouhého v kause norského plynu jako vlastizrádné, dobře věděli, co dělají a jaké mohou být důsledky. O směru naší cesty bludištěm není lepšího svědectví než to, že takovéto své texty nemám šanci, již déle než deset let, zveřejnit v jiném médiu než na internetu.
V Třeštici, 14. ledna 2009
