Kdo měl ještě nějaké pochybnosti o KSČM, musel v posledních dnech definitivně prozřít. Po nesmyslu o nekritizovatelnosti presidenta nyní chtějí soudruzi vystoupit z NATO.

Pan Ondráček - poslanec za KSČM - zažil podruhé svých warholovských 15 minut slávy. Poprvé se realizoval na Václaváku, kde srdnatě bušil do mladých holek obuškem v rámci obrany socialistických výdobytků, podruhé s návrhem zákona, kde by ochraňoval čest hlavy státu a trestal ty, kteří se o něj jen otřou slůvkem.

Zdá se, že s jídlem roste chuť. Soudruzi a soudružky z této bůhvíproč parlamentní strany se nyní rozhodli řešit i naši bezpečnost tím, že uspořádáme referendum o našem členství v NATO. Dle jejich názoru vyvolává NATO v Evropě napětí a zpronevěřuje se zásadám a smyslu, pro které vzniklo. Chtějí se obrátit na onen pověstný lid, který jediný je schopen rozhodnout o správnosti našeho ukotvení v bezpečnostních strukturách Evropy.

Potěšitelným faktorem je skutečnost, že soudruzi považují mechanismus referenda za vrcholně demokratický prvek. Je jen škoda, že kupříkladu zmíněný soudruh Ondráček a jeho ideoví souputníci na tuto prostou skutečnost nepřišli o cosi dříve. Témat k celostátnímu referendu bylo v minulosti povícero. Třeba ona pověstná vůdčí pozice strany v Ústavě ČSSR, možnost svobodného cestování do všech zemí Evropy, možnost uspořádat poklidnou demonstraci, svobodně a bez sankcí vyznávat svou víru nebo třeba jen banalita - vydávat a číst knihy, které své čtenáře obohatí myšlenkami.

Soudruh Ondráček byl velmi aktivní v likvidaci zárodků onoho svobodného vyjadřování veřejnosti, jak lze shlédnout z dobových dokumentů, nyní nejspíše napravuje svou životní mýlku.

Naše členství v NATO je pro věkovitější občany něčím, po čem toužili celou dobu okupace „spřátelenými vojsky Varšavské smlouvy“, kdy museli obětovat značnou část svrchovaného území pro jejich umístění a kde dodnes nejsou zřetelně zmapovány ekologické škody, o těch mravních nemluvě. Nechuť odchodu těchto „spřátelených vojsk“ po listopadu (ptal se v té době někdo po významu trvající okupace?) byla dostatečně výmluvná.

Naše země už není okupována. Vojska NATO jí občas projedou, což u většiny občanů vyvolá zájem o jejich spatření, u jisté menšiny obvyklou a předpokládanou hysterii, kdy předkládané argumenty připomínají projevy chovanců jistých ústavů.

S členstvím v NATO nelze hazardovat. Lze si představit šílenou předreferendovou kampaň, hojně hnojenou z Východu a plnou polopravd a nesmyslů. Nejspíše by už byla tak nějak přehlížena a zlehčována otázka, co by nastalo den po výstupu z NATO. Byli bychom schopni s naší vojenskou výbavou čelit agresi kteréhokoliv státu na světě?

Soudruzi z KSČM nají jedinou možnost. Pakliže je pro ně členství NATO onou pověstnou osinou v pozadí, nechť tuto mantru dají na svůj vývěsní štít v ulici Politických vězňů před parlamentními volbami. Bude-li to pro většinu občanů zásadní téma, bude moci předseda vlády Vojtěch Filip-Falmer oficiálně žádat o vystoupení z NATO. Pro zbylou menšinu pak důvod k urychlené emigraci.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora