Rozevření náruče komunistům může ČSSD přinést více škod než užitku

Premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka rozvířil mediální diskusi konstatováním, že vytvoření koalice s komunisty by pro jeho stranu neznamenalo problém. Bohumínské usnesení stranického sjezdu z 90. let, jež něco takového zapovídá, označil za historii, za vyhaslý dokument, za cosi, co zajímá pouze politology, nikoliv běžné občany. Jde samozřejmě o předvolební, leč zároveň o dosti zoufalé, zmatené, a navíc ohrané gesto.

Pro sestavování vládních koalic je určující povolební matematika, velikost poslaneckých klubů a kombinace, které lze sestavit. Reálné možnosti omezuje jednak případná programová neshoda, ale i nepřijatelnost daného subjektu z principiálního hlediska. ČSSD však ostrakizace KSČM vždy přinášela jisté potíže, neboť kvůli existenci jiné silné levicové strany, leč nepřijatelné pro vládní sestavy, měla ve srovnání s pravicí mocenský handicap.

Paradoxní dokument z Bohumína

Bohumínské usnesení představuje paradoxní dokument. Ať již byly motivy k jeho přijetí jakékoliv, v 90. letech mohlo fungovat a zčásti jistě fungovalo coby vzkaz pro voliče: nejsme žádní kryptokomunisté, můžete pro nás hlasovat. Tedy podobně jako heslo „klidná síla“, s jehož pomocí dovedl socialista François Mitterrand získat část francouzské střední třídy. (Pak si ho u nás vypůjčila KDU-ČSL, ale to je jiný příběh.)

Pod vedením Miloše Zemana ČSSD nakynula blízko k metě třetiny obdržených hlasů. KSČM ovšem neslábla a zhruba 30 procent sociálním demokratům k jednobarevnému vládnutí nestačilo. Bohumínské usnesení se tudíž začalo stávat čím dál těžším závažím. Po volbách z roku 1998 součet hlasů pro ČSSD a KSČM nadpoloviční většinu v parlamentu těsně nedával, ale ve volebním období 2002–2006 již ano, konkrétně 111 míst. ČSSD tehdy sice utvořila vládní koalici s lidovci a Unií svobody, avšak Jiří Paroubek prosadil ve spolupráci s komunisty několik zákonů, které by, dle svého okřídleného výroku, klidně schvaloval i s Marťany.

Volby 2006 skončily pověstným patem 100 na 100, a vládnutí s „Marťany“ se tak nekonalo. Nicméně Jiří Paroubek to přece jen zkusil, konkrétně v létě 2006, kdy se rýsovala (menšinová) koalice Paroubkovy ČSSD a Kalouskovy KDU-ČSL s podporou komunistů. Lidovecká členská základna se ale vzbouřila a ČSSD uvázla v opozici.

Posléze však vytrvale kypřila půdu pro celostátní vládní koalici s komunisty (či pro nějakou formu jejich podpory) spoluprací na krajské úrovni. A i komunisté této strategii pod taktovkou pragmatického Vojtěcha Filipa vycházeli vstříc, když názory stalinistky Semelové neprezentovali jako oficiální stranickou linii, kdežto do televizních diskusí kromě samotného předsedy vysílali například i Soňu Markovou. Sice přezdívanou „rudá Soňa“, leč jinak obtížně odlišitelnou od běžné sociální demokratky.

Následující dvoje volby v letech 2010 a 2013 však přinesly trpké probuzení z oranžovo-rudého snu: pokles součtu hlasů pro ČSSD a KSČM z hladiny období 1998–2006 v rozmezí zhruba 43–49 procent do pásma 33–36 procent. A to především kvůli vzestupu nových subjektů, postavených skoro výhradně na marketingu a obtížně zařaditelných na pravo-levé škále, neboli Věcí veřejných a ANO 2011, ale třeba i Okamurově Úsvitu.

Značný pokles zaznamenala hlavně ČSSD, jež se od roku 2010 potácí kolem dvacetiprocentní hranice, ba spíše pod ní. Komunisté v průzkumech stabilně obsazují pásmo 10–15 procent. Výše podpory pro obě strany se tedy vyrovnává, a ČSSD si tak už sotva může nárokovat roli hegemona levé části spektra. Francouzský model pohlcení radikální levice tou umírněnější evidentně selhal.

Oslabení vazeb se Západem

Nynějším rozevřením náruče komunistům ČSSD nejspíše ztratí zbytek svých liberálnějších, zpravidla mladších a městských voličů, citlivých zejména na dvě související skutečnosti, v nichž se obě strany dosud snad nejvíce lišily. Jednak na vztah ke komunistickému režimu, který KSČM, sdružující normalizační nostalgiky, ani nemůže mít jiný než kladný. Druhou zásadní odlišnost představuje zahraniční politika, konkrétně především ukotvení České republiky v EU a v NATO. Tuto linii komunisté od roku 1990 zpochybňují, a pokud by s tím přestali, přijdou o svou identitu. Vláda s jejich účastí by tedy nutně znamenala přinejmenším oslabení vazeb ČR k západním institucím.

Proč to ale vlastně řešit, když ani dle současných průzkumů součet preferencí obou stran většinu nedává? Dvoučlenná vládní koalice ČSSD a KSČM se tak jeví jako velmi nepravděpodobná, zvláště když po obětování liberálních voličů, na něž ještě na podzim hodlala strategicky cílit, sociální demokracii nezbývá nic jiného než lovit hlasy v komunistickém revíru. V Lidovém domě možná doufají, že jakýsi dvojblok s komunisty vylepší jejich vyjednávací pozici po volbách, avšak s tím se mohou lehce spálit. Rudý lišák Filip k nim totiž bude přistupovat zcela účelově.

Autor je politolog

LN, 21.2.2017