Nastávající volba českého prezidenta rozvířila diskusi o roli KSČM v české politice. O podstatě myšlenkového odkazu této strany nic nevypovídá lépe než její stanovisko k dnešnímu devadesátému výročí VŘSR.

Podívejme se na dva dokumenty, které, ač z pera různých autorů, říkají ve své podstatě totéž. Prvním z nich je rezoluce ÚV KSČ (neparlamentní komunistické strany) k VŘSR přijatá 20. října letošního roku. Dočteme se v ní věci dnes již neslýchané. Koncentrace nesmyslů v tomto nedlouhém textu je natolik vymykající se běžné politické propagandě, že si zaslouží naši pozornost. Kdo nečetl, neuvěří. Jsme informováni o „světodějném významu této události pro společenský pokrok, pro naplnění těch nejkrásnějších lidských ideálů“, o „trvalé platnosti revolučních principů“, či o „nezapomenutelné roli takových dvou velikánů dělnického a komunistického hnutí, jako byli V. I. Lenin a J. V. Stalin“. Konec textu si dovolím odcitovat celý:

„Komunisté u příležitosti 90. výročí VŘSR znovu prohlašují, že jsou jako pokračovatelé ruských revolucionářů odhodláni bránit odkaz VŘSR a proto také čistotu revolučního učení marxismu-leninismu. Komunistům v České republice je VŘSR ve svém historickém významu a pokrokovosti stále velkou událostí, inspirací, poučením a dnes především velkou výzvou a závazkem. Víme, že bez inspirace VŘSR by nebylo v roce 1918 Československa a v roce 1921 Komunistické strany Československa. Čest a sláva všem těm, co ubránili socialismus a dnes v každodenním životě naplňují ideály revoluce – ideály komunismu. Pozdravujeme lid Číny, Kuby, KLDR a všech těch zemí, co vykročily na cestu pokroku.“

U této obskurní strany člověk asi nemůže být překvapen. Jenže parlamentní KSČM se ve své rétorice v ničem neliší. Podívejme se trochu blíže na její tiskové prohlášení ze dne 7. listopadu. Lze začít už u názvu samotného oslavovaného aktu. Adjektivum „velká“ je v případě říjnové revoluce trochu nadnesené. Ono i slovo revoluce. Ve skutečnosti se jednalo o puč hrstky bolševiků, kteří téměř bez boje a s minimálními ztrátami na obou stranách zatkli prozatímní vládu v Zimním paláci. Ale to jen opravdu na okraj. Rovněž i tvrzení o tom, že VŘSR „vyvrcholila vážná krize kapitalismu“, postrádá oporu ve faktech. V Rusku v době revoluce žádný kapitalismus nebyl, jak tedy mohl být v krizi? Ale nechme to stranou. Tvrzení o tom, jak již první opatření vyjádřila základní životní zájmy širokých lidových vrstev, jsou neméně absurdní. Povinná práce, která se již v roce 1919 rozšířila na všechna odvětví ekonomiky, je asi něco jiného než touha porobených po svobodě. Tedy pokud nepřistoupíme na Bucharinovo vysvětlení, že nucená práce v kapitalismu je pravým opakem nucené práce za diktatury proletariátu: ta první znamenala „zotročení třídy pracujících“, ta druhá „sebeorganizace dělnické třídy". Nebo snad, že by si miliony ruských rolníků přály v roce 1921 zemřít hlady? Ponechme stranou i mýty o tom, jak byl SSSR garantem mírového rozvoje světa, když neustále vytrvale spřádal plány na zničení svých kapitalistických konkurentů. Nevyjadřujme se ke stále dokola opakovanému tvrzení, že kolaps Leninova programu z let 1918 – 1921 byl způsoben „blokádou, ideologickou válkou a záškodnickou činností“, ačkoli je z dnešních výzkumů zcela zřejmé, že katastrofální humanitární výsledky prvních let budování socialismu jsou přímým důsledkem prováděné hospodářské politiky. To by bylo nošením dříví do lesa.

Nejzajímavější se jeví pasáž o přiznání omylů. Jaké tedy jsou podle obdivovatelů masových vrahů Lenina a Stalina nedostatky a deformace systému? Chyběla prý ekonomická efektivnost, rozvoj vědy a techniky, formální politické svobody a účinná motivace lidí. Tam prý socialismus nedržel krok, ale pouze kvůli „značnému vývojovému náskoku“ kapitalismu. Říci, že za to mohou skvrny na Slunci, by bylo obhajitelnější. To, že socialismus bude vždy nutně neefektivní, že tudíž bude i technologicky zaostávat, že v něm budou chybět motivace, věděli ekonomové již v době, kdy Stalin vyvražďoval statisíce tzv. kulaků a přihlížel milionům umírajících v důsledku jím způsobeného hladomoru. To, že diktatura proletariátu nebude slučitelná s politickými svobodami, pak bylo snad ještě zřejmější. Také prý došlo ke „zbytečné perzekuci mnoha nevinných lidí“. Toť vše, dál nic, jako kdyby se jednalo jen o jakési drobné nedopatření jinak dokonalého systému.

Tak si jen osvěžme paměť. Opatření socialistické vlády měla v SSSR mezi lety 1917 a 1987 podle střízlivých odhadů na svědomí smrt 62 000 000 nevinných lidí. Když k tomu připočteme 73 000 000 obětí čínského socialismu mezi lety 1949 a 1978, dostáváme se k 135 milionům, což je o více než 43 milionů více lidí, než kolik zemřelo v obou světových válkách dohromady. Přidáme-li minimálně 2 miliony obětí kambodžských socialistů a všechny další doložené oběti socialistických režimů a gerilových hnutí, dopočítáme se k počtu 148 000 000. Tolik jen na vysvětlení toho, co v současné socialistické terminologii znamená „mnoho“. A to se omezujeme jen na socialismus sovětského typu, i když rozdíly mezi ním a nacismem jsou jen kosmetického charakteru. Kdybychom přičetli i socialismus národní, zvýší se celkové číslo na 175 000 000. Vzhledem k tomu, že všechny vlády světa za celé dvacáté století lze učinit odpovědné za smrt 212 000 000 lidí, je role socialismu více než výrazná.

Není třeba dělat si iluze ani o fungování vlád v tzv. kapitalistických zemích, nicméně zločinnost socialismu je jak vidno bezprecedentní a věřme, že nebude nikdy překonána. Tvrdit, že to byla shoda náhod, kombinace špatných lidí a vnějších okolností, je výsměch celé společenské vědě. Socialismus nebyl, není a nikdy nemůže být životaschopným společenským systémem. Tím méně systémem vznešeným. Odstranění soukromého vlastnictví bez odstranění vzácnosti může vést pouze a jen k teroru a pošlapávání lidské důstojnosti. Až socialisté přijdou s receptem, jak odstranit vzácnost, bude o čem diskutovat. Do té doby nelze na socialisty ve všech, ať již nacionalistických či internacionalistických kabátech, pohlížet než jako na lidi hloupé, intelektuálně nepoctivé či obojí.

Liberání institut