Jak si sociální demokracie naběhla na komunistické vidle

Minulou středu během sněmovního projednávání zákona o zdanění náhrad za nevydaný církevní majetek se poslanec Lubomír Zaorálek náramně rozkatil, když se na jako vždy sarkastického kolegu Kalouska rozkřikl: „Restituce jsou problém politický. A ty restituce bez ohledu na to, že mají nějakou formální podobu, jsou politickým rozhodnutím. A když uděláte politické rozhodnutí, tak musíte pro to mít politickou podporu. Třeba dostatečnou politickou podporu veřejnosti. Ale jak říká náš milý současný papež, v případě takové věci jako restituce, dokonce aby měla smysl, tak musíte mít souhlas i toho, který tehdy spáchal ty zločiny. To je dokonce... tehdy to opravdu uzavřete politicky, ale vy jste nejenom že tedy neměli... to bylo obtížné, získat i souhlas viníka. Vy jste dokonce nedokázali získat ani tu podporu veřejnou politickou dostatečnou, a proto se vám to samozřejmě vrací. A musí se to vracet. Takže ta debata tady je prostě proto, že jste to politicky zpackali!“ (stenoprotokol 26. schůze, 23. 1. 2019)

Pan poslanec zde předložil dvě myšlenky. Za prvé: církevní restituce nebyly dobře politicky připraveny, zejména v oblasti komunikace s veřejností. Za druhé: součástí nápravy křivdy musí být i souhlas viníka, třebas by jeho získání bylo obtížné.

Druhý bod nepotřebuje obsáhlou diskusi. Jistěže je ideálním stavem, kdy se viník přizná ke své vině a spolupracuje na nápravě. Ano, pak může být uzdravení úplné. V případě všech pokusů o nápravu komunistických přehmatů i zločinů – jakýchkoli! – jsme ale byli svědky pravého opaku: naprosto nulové sebereflexe bratrstva srpu a kladiva, torpédování všech snah o narovnání poměrů a sypání písku do třecích ploch, kde se jen jaké objevily. Požadovat souhlas viníka tak zatvrzelého může jen ten, kdo s ním pluje na stejné lodi.

To ovšem u Zaorálka, bývalého studenta marxismu-leninismu, nijak nepřekvapí. Že má Zaorálek s církevními restitucemi problém, dokázal mnohokrát. V srpnu 2012, během schvalování zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, dokonce předčítal úryvky z knihy Dominika Tatarky Farská republika (1948), satirisující z komunistického hlediska poměry za Slovenského štátu. Prý je to věrný obraz doby, vždyť autor ji sám zažil. K projednávané záležitosti to však nemělo vztah žádný. Nejednomu se přitom vybavil úryvek z jiné knihy, bestselleru Miloše Zemana Jak jsem se mýlil v politice (2005). Píše se v ní i o panu poslanci a slova nevyznívají nikterak lichotivě, co se Zaorálkovy inteligence a pracovitosti týče. Jistě i toto bude pravda, vždyť autor jako stranický předseda musel jmenovaného dobře znát!

Pozornost bych proto věnoval výhradně bodu prvnímu. Jediné, s čím mohu souhlasit beze zbytku, je, že jsou restituce rozhodnutím čistě politickým, poněvadž těžko řešitelných právních a hospodářských otázek s nimi spojených je tolik, že je třeba politického rozhodnutí. To padlo roku 2012, ale nebylo tak jednoznačné, aby nevyvolávalo touhu jej zvrátit. Příležitost nadešla dnes, avšak i nyní může jít o další taktický úspěch epirského krále Pyrrha.

Sociální demokrati do svých výpočtů zakalkulovali neoblíbenost církevních restitucí – ano, to je konstanta. Okamžitě se objevily všechny staré námitky, jaké jsme slýchali před lety, od racionálních, že je výše náhrady stanovena virtuálně en bloc, namísto ocenění každé nahrazované položky, až po omyly dávno vysvětlené (jak to, že náhradu pobírají i společnosti dříve neexistující) a nesmysly mnohokrát vyvrácené (církvi žádný majetek nepatřil). Po středečním hlasování se slavilo v Parlamentních listech a pak samozřejmě v diskusním klubu na Novinkách. Ti, kteří od listopadu 89 nic nezapomněli a ničemu novému se nenaučili, měli předčasný 1. máj, účtovali s oposicí a nejvíce to od zanícených debatérů schytali zrádní Piráti, neboť „otočili o 380 stupňů“.

Není divu. Žádné restituce nebyly přijaty s porozuměním, nejen církevní, ale přesto je v tomto okamžiku podporuje více lidí, než samu stranu sociálně demokratickou. A v současnosti provozované otevřené paktování socdem partaje s komunisty je u nemalé části veřejnosti už totálně mimo hitparádu. Kdo chce argumentovat průzkumy veřejného mínění, neměl by je vnímat selektivně.

Ale ouha – strana přátel se v jásavé předtuše politického vítězství obklopila jakousi rudou aurou či mlhou, která jí brání pohlédnout zřetelněji do budoucna. Neuvědomuje si, že se na střet politicky také nevyzbrojila právě nejlépe, když přijala pomoc pochybného spojence. Poučit se mohla z příkladu svého straníka, momentálního ministra kultury Antonína Staňka. Ten se v prosinci zúčastnil presentace knihy Miroslava Grebeníčka Ve znamení kříže a o pamfletu přecpaném nesmysly řekl, že působí inspirativně a nahlíží na církevní restituce z jiné perspektivy, což je přece vítaná věc. „Aby to byl pohled, který ukáže i jiný úhel pohledu, protože jen tím, že můžeme konfrontovat různé úhly pohledu a různé názory, můžeme se pokusit dobrat k pravdě.“ Nápadně to připomíná známé vybrušování a zabrušování poslance Roznera a je jistě zábavné sledovat, jak pan ministr (v občanském povolání universitní docent) pěstuje totožnou kulturu mluveného projevu jako poslanec za SPD – jsme opravdu země rovnostářská v každém ohledu.

Jakmile se výrok rozkřikl, malý snaživý Toníček nevycházel z překvapení. Jen výjimečně ho chválili, kritika zněla téměř unisono: když bezmála třicet let po převratu presentuje ministr kultury knihu plnou komunistických lží jako vítaný úhel pohledu, je to zkrátka a dobře veřejný skandál, to se žádným eufemismem zakrýt nedá. Pan ministr nepochopil, že nemůže pokračovat v tom, co se naučil jako primátor, totiž vymetat bez výběru všechny akce v okolí a na každé přednést pár škobrtavých vět na úrovni školního referátu. Nikdo mu včas neřekl: teď jsi, hochu, ministr, tak se musíš chovat zodpovědněji! Na komunisty si koukej dát velký pozor, jinak se naprosto znemožníš. Na to je pořád ještě hodně lidí citlivých, dávné zkušenosti nelze jen tak vygumovat…

Bohužel, ze starších a zkušenějších stranických přátel mu podobnou radu nemohl dát asi nikdo a příklad strany jako celku správným směrem rovněž netáhne. ČSSD vsadila na momentální spolupráci s komunisty vše, téměř celou svou budoucnost, jako při hře va banque. Dovolím si ocitovat tzv. Bohumínské usnesení sjezdu ČSSD z dubna 1995: „Sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami. Vylučuje politickou spolupráci se Sdružením pro republiku – Republikánskou stranou Československa, Komunistickou stranou Československa [odštěpená stalinistická sekta Miroslava Štěpána – pozn. DK], Moravskou národní stranou, Komunistickou stranou Čech a Moravy, Levým blokem a Stranou demokratické levice.“ Tehdy ještě žilo dost starých exilových sociálních demokratů, kteří si pamatovali, koho se střežit. Budete možná překvapeni, že toto usnesení formálně stále platí, Lidový dům ho nezrušil. Ale nijak se nebránil, když jim ho zrušil ÚV KSČM.

A právě zde vidím Achillovu patu sociálně demokratických propočtů dalšího dění na šachovnici české politiky, i kdyby se ve svém odhadu hladkého průběhu partie nemýlili: sněmovna, senát, znovu sněmovna, ústavní soud a mat! Jenže jejich politické vítězství může být velmi dočasné – a ona dočasnost nemusí trvat ani dvacet let. Soudím, že i oni komunikaci s veřejností podcenili. Třebaže jsou restituce nepopulární, ještě méně je populární jejich strana obecně a souručenství s komunisty speciálně. Přízeň lidu je dvojsečná zbraň, nevyzpytatelná, bleskově proměnlivá, svolná sice k manipulaci, ale s důsledky mnohdy nepředvídatelnými. Ať se rozhlédnou kolem sebe: atmosféra je trochu jiná, než bývala před lety. Zdaleka tolik lidí se už nepohoršuje nad údajnou „krádeží tisíciletí“, neradují se, že jim koalice dirigovaná komunistou (bývalým) Babišem a podpíraná komunistou Filipem konečně zjednala historickou spravedlnost. Naopak. Daňové břemeno uvalené na náhrady za nevydaný církevní majetek, tento dobře viditelný a všeobecně srozumitelný symbol vzestupu komunistického vlivu nikoli nevýznamnou část veřejnosti podráždil a rozhořčil. Ne proto, že by jim blaho církví leželo až tak na srdci, nýbrž proto, že se bolševici znovu tlačí vzhůru. A sociální demokraté jim při tom vzestupu velmi výrazně drželi žebřík, nepřehlédnutelně.

To nemusí zůstat zapomenuto. Už teď má ČSSD problém najít voliče a zatím nic neukazuje na brzké zlepšení. Spoléhá-li na to, že si k novým pomůže kolaborací s morem, který tuto zemi trávil čtyři desítky let, nemusí předpoklad vyjít. Vedle komunistů bude strana bezvýrazná, tak jako je bezvýrazná vedle ANO. Nedokáže se vypořádat s faktem, že kolaborace s těmito dvěma subjekty jde výhradně na její úkor. I ti výše citovaní diskutující novinkáři, dosvědčující v každém druhém příspěvku, že devět let základní školní docházky je zoufale nedostatečných, měli v této věci jasno: nejlépe bylo za komunistů, když flanďáci bručeli v base! Sociální demokracii nikdo neděkuje.

Budoucnost nelze předpovědět, ale může se stát, až se sečtou hlasy po dalších volbách, že si Zaorálek & spol. uvědomí, že to i oni politicky úplně zpackali, když pomáhali do sedla někomu, kdo je s jejich vlastním programem v ruce parádně pohřbil. Zkušenost roku 1948 dnešním oranžovým kádrům bolestně chybí.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici