POLITIKA: Ruce pryč od Ústavy!
Na stole leží tři: úprava sudého počtu poslanců na lichý (představa někdejší Topolánkovy trojkoalice), změna ve způsobu jmenování premiéra (námět lidovce Kasala) a snadnější cesta k rozpuštění Sněmovny (pravicovými hlasy ji už nastoupil Senát). Ani jeden z těchto záměrů přitom není natolik spásonosný, abychom kvůli němu Ústavu přeorávali.
Při lichém počtu poslanců (201 či 199) by se sice pohodlněji zformovala parlamentní většina potřebná zejména pro poskytnutí důvěry vládě. Nicméně stav, kdy se strany seřadily ve Sněmovně v poměru 100:100 je naprosto výjimečný. Nepopisuje navíc ani rozložení sil mezi levicí a pravicí: je v něm pevný blok ODS+KDU-ČSL, volněji semknutý tandem ČSSD+KSČM a k tomu hlouček šesti zelených, které sotva lze automaticky strkat napravo. Jinými slovy, povolební koalice jdou vždy poskládat tak, aby nedošlo k dělbě půl napůl. Musí se jen chtít.
Lichý počet poslanců a lichý počet senátorů by znamenal v součtu opět sudé číslo, jež by mohlo zkomplikovat především volbu prezidenta. Za ještě vážnější argument však považuji to, že kdykoli se v parlamentu nakousne byť jen kosmetická úprava Ústavy, obratem se k ní v rámci lidové tvořivosti poslanců přilepí řada dalších, problematických pozměňovacích návrhů. Přírůstek či úbytek poslanců není záležitostí konfliktní, může být přijat a nikomu nebude učiněno příkoří. Přesto mi jako zajímavější přišel humorný výmysl novinářů: nechť se v při tzv. patu koná celonárodní vyřazovací volba jednoho poslance.
O jasné vyznění návodu, jak jmenovat předsedu vlády, se již za opoziční smlouvy zasazovala dvojice Klaus-Zeman. Z jejich neúspěšného ústavního kutilství se jednalo o návrh nejlegitimnější. Počítal s tím, že první šanci sestavit kabinet má lídr vítězné strany ve volbách, šance následující pak náleží druhé partaji na pásce. Kdyby tato zásada nyní platila, nemusela by nedůvěra mezi Jiřím Paroubkem, Václavem Klausem a Mirkem Topolánkem zpomalit letošní povolební vyjednávání.
Jan Kasal, soudě podle jeho vyjádření v Otázkách VM 13.8., ale doporučuje cosi jiného. Chce odebrat pravomoc navrhovat prezidentovi premiéra, když předchozí dva pokusy selžou, předsedovi Poslanecké sněmovny. Jakoby právě čerstvé dění, kdy se ukazuje neschopnost prezidenta přísně dodržovat ducha a literu Ústavy, nehovořilo ve prospěch stávajících paragrafů. Jindy se může – čistě hypoteticky - přihodit, že hlava státu bude úmyslně sabotovat výběr ministerského předsedy. Zdůrazněme, že šéf Sněmovny premiéra nejmenuje, pouze navrhuje, a ten stejně musí před poslance předstoupit s žádostí o vyslovení důvěry vládě. Kasalův příspěvek do ústavní diskuse tak vypadá spíše coby úlitba momentální politické hysterii. Jako by už nestačilo, že prozatímní předseda Sněmovny Miloslav Vlček se „mimoústavně“ vzdal práva na třetí pokus při shánění premiéra.
Nejdál se ve své kreativitě dostal Senát. Drtivou většinou hlasů schválil novelu ústavy, která by mohla - při vstřícnosti poslanců - zajistit rychlé rozpuštění Sněmovny a vyhlášení předčasných voleb. Novela by měla v případě, že vláda podá demisi, umožnit prezidentovi, aby se souhlasem nadpoloviční většiny všech poslanců (tedy 101) dolní komoru rozpustil a vyhlásil předčasné volby. K tomu mohlo v minulém volebním období dojít hned několikrát. Senátem otevřená Pandořina skříňka skrývá chaos, jaký kdysi zažívala Itálie. Vlády by padaly jak přezrálé hrušky, zatímco ve Sněmovně by se čile obchodovalo s mandáty.
Dosavadní úprava vedoucí k vypsání předčasných voleb není hloupá. Poslaneckou sněmovnu může prezident rozpustit, jestliže nevyslovila důvěru vládě navržené předsedou PS, do tří měsíců se neusnese k zákonu, s nímž vláda spojila důvěru, zasedání Sněmovny bylo přerušeno na nepřípustně dlouhou dobu nebo když nebyla tři měsíce schopná se usnášet. Motivace takto sepsaných podmínek je zřejmá: aby byly politické strany nuceny se dohodnout, že se dohodnou, anebo konstatovat nedohodu. Loterie s nadpoloviční většinou, která by se podle aktuální situace hledala k vypsání voleb, nese nádech hazardování s principy zastupitelské demokracie a právního státu.
Lze namítnout, že nastíněné námitky jsou zbytečné, když ke změně Ústavy je zapotřebí třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Pokud ČSSD či KSČM, jež jsou tentokrát – oproti minulosti – obhájkyněmi ústavních formulací, neopustí svůj názor, úsilí pravicových senátorů a poslanců přijde vniveč. Ovšem už samotná tendence dělat z ústřední normy země trhací kalendář a předhánět se při povolební euforii v iniciativách na její údajné vylepšení představuje v transformující se společnosti destabilizující faktor.
LN, 24.8.2006
