Návrh skupiny sedmapadesáti převážně sociálně demokratických poslanců na zrušení zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archívu bezpečnostních složek podepsalo prakticky celé vedení ČSSD. Komunistické poslance prý museli od podpisu téměř odhánět. Jde o zásadní spor o výklad dějin v zemi, která svoje dějiny nezná, nesnáší a sto padesát let se je snaží přepisovat do mýtů, které se jí stále pletou s politikou. Pokud měl být listopad roku osmdesát devět cestou k občanské a společenské svobodě, je dobré nazvat hned teď tento pokus o zničení svobody bádání pokusem o kontrarevoluci.

Znovu se ukazuje, že polistopadové rozhodnutí vedení Občanského fóra nezakázat Komunistickou stranu Československa za její zodpovědnost za celé čtyřicetileté období její vlády bylo zásadní strategickou chybou. Následných osmnáct let dovolovaly polistopadové politické elity, včetně sociální demokracie, aby archívy minulého režimu byly v přímém držení mocenských složek státu a zneužívány v politice. Dovolily i to, že klíčový archív bezpečnostních složek byl po sedmnáct let pod kontrolou příslušníků bývalé StB. To změnil až předloňský nástup mladé generace historiků do vedení Archívu bezpečnostních složek. Vytvoření Ústavu národní paměti, jak zněl původní návrh názvu této instituce, byl vůbec prvním pokusem „odstátnit“ kontrolu a přístup ke kilometrům historických dokumentů. Bez jejich svobodného odborného studia a zhodnocení mimo politiku bude období vlády komunistického režimu ještě dlouho otravovat normální politickou diskuzi a vývoj.

Současný poslanecký návrh je výrazem snahy generace pamětníků o udržení politické a generační kontroly nad studiem doby komunistické nadvlády. To, že Ústav má dokumentovat a studovat i období nadvlády nacismu, je pouze zcela zbytečná politická obezlička. Pokud Ústavní soud nepřijme návrh zrušit celý zákon, navrhují poslanci alespoň „zrušit slova“, především slovo „totalitní“ v popisu období 1948-89 a sousloví „nacistické a komunistické zločiny“. Pomiňme to, že návrh politiků a právníků je poněkud nevzdělán v popisu historie a v politologických termínech. Jejich výklad samotného termínu „totalitní“ je výrazně omezený a účelový. Podle něj by ani nacismus nesměl být označen za totalitní režim, protože se po celou dobu vlády nechoval stejně zločinným způsobem. Do rozpoutání války přece měl obrovskou podporu obyvatelstva, zvýšil životní úroveň, zlepšil zdravotní péči, stavěl dálnice a výrazným způsobem zvedl výkon německé ekonomiky.

Popírat, že komunistické a nacistické režimy usilovaly po celou dobu své existence o totální kontrolu státu nad jedincem, jehož názorová a rozhodovací autonomie byla vnímána jako ohrožení režimu, je možná politicky výhodné, ale zcela ahistorické a nevědecké. To, co autory poslaneckého návrhu ve skutečnosti děsí, je nástup mladé generace historiků a archivářů, pro které je komunistické období už jenom skutečnou historií. Jsou vůbec první mladou generací za posledních sedmdesát let, která se nemusí krčit před hrozbou války nebo pod ideologickou kontrolou. Nemají, na rozdíl od generace svých rodičů, potřebu omlouvat se za osobní selhání z minulosti. A teprve s nimi přichází možnost skutečně nezávislého a nezaujatého studia moderních českých dějin.

Každá nová generace si musí hledat vlastní interpretaci svého smyslu a místa v moderních dějinách. Snaha o pochopení generace jejich rodičů je toho přirozenou součástí. Drsné dějinné zvraty dvacátého století přinesly do generačních střetů mnohé nepochopení, ale i logickou kritičnost a střety. Německo a celá demokratická západní Evropa tím prošly v generační revoltě šedesátých let. Z mnoha tehdejších osmašedesátnických mladých rebelů jsou dnes respektovaní politici, podnikatelé nebo vědci. Všichni se shodují v tom, že jejich rebelie nemířila proti demokracii, ale proti lžím a zastírání pravdy o minulosti generace jejich rodičů.

Přípustnost demokratické diskuze jim pomohla normálně dospět a zestárnout, a najít dokonce začasto i toleranci k omylům svých rodičů. Česká levice se, osmnáct let po listopadu, ještě nedokáže odtrhnout od omlouvání osobních selhání svých představitelů. Nedokáže neprosazovat vlastní generační interpretaci jako jedinou možnou. Pokud bude dál mladé generaci politickými zásahy bránit v hledání její pravdy o moderních dějinách, bude jenom stárnout, slábnout - a stávat se pro mladé stále směšnější. Jsou to naše děti, které jenom chtějí pochopit svoje rodiče – už jenom proto, že jiné nikdy mít nebudou.

Tento text byl nabídnut redakci Práva a jeho otištění odmítnuto.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)