Petra Buzková totiž přiznává, jak se jí po oznámení jejího odchodu z politiky nesmírně ulevilo - nemusí se věnovat tomu, so si politici eufemisticky zvykli nazývat stranickou politikou, nemusí usilovat o místo na volební kandidátce a nemusí ve své ministerské funkci dělat ústupky, které by jí naopak pomohly v předvolební kampani. Přiznává dokonce, že nyní může uskutečňovat řadu věcí, na které by si možná netroufla v okamžiku, kdy by měla v příštích volbách kandidovat.

Podíváme-li se na její slova z jiného úhlu, paní ministryně nám vlastně říká, že některé (doufejme, že ne všechny) kroky ve své ministerské funkci neudělala vůbec nebo je neprovedla tak, jak bylo zapotřebí v zájmu rezortu, a tedy nás všech. Mezi řádky nám sděluje, že ministr je ve své práci omezován a řízen partajním aparátem a stává se tak pouhou loutkou poslušnou příkazů stranického grémia.

To je sice skutečnost, již všichni vnímáme a máme uloženou ve svém povědomí, ale málokdy je nám přiznána s takovou otevřeností. Ministr - člen vládní strany - se vždy bude bát udělat nějaké nepopulární, byť nezbytné opatření, protože on se vždy bude chtít ocitnout na volitelném místě kandidátky. Bohužel to platí i pro politika, který už kandidovat nehodlá, třebaže možná ne v takové míře, a paní Buzková tedy zas tak pravdivě nehovoří. Člen strany se prostě musí vyvarovat kroků, jež by v příštích volbách (nějaké jsou vždy na obzoru) mohly jeho organizaci poškodit, a musí být poslušen příkazů stranického vedení. V opačném případě může být bez okolků funkce zbaven a nahrazen někým "uvědomělým", komu bude víc záležet na postu a prebendách s tím spojených a kdo bude svá - mnohdy zbytečná, ba pro společnost přímo škodlivá - rozhodnutí nejapně omlouvat "stranickou disciplínou".

Jak z toho kola ven? Možná by pomohlo, kdyby měli ministři funkční období omezeno na čtyři roky a ve stanovách strany by muselo být výslovně uvedeno, že partajní usnesení nejsou pro funkci ministra závazná.

Samozřejmě je to pitomost, existence politických stran by ztratila smysl a premiér by se s takovým mančaftem mohl jít klouzat. Navíc někteří hmotně nezabezpečení bezcharakterní členové vlády by se od prvního dne ve funkci mohli řídit známým "po nás potopa" a místo spravování rezortu by se čtyři roky věnovali hromadění majetku - podobně, jak nám to dnes předvádí ministr Zgarba. Ten by si ovšem v takových podmínkách za státní peníze nevybudoval ke svému domu jenom vodovod, ale k němu ještě dálniční přivaděč a za barákem soukromou elektrárnu a místo toho, aby se o podvodně získané pozemky miliardové hodnoty dělil s nějakým Večeřou, rovnou by je nechal napsat na sebe všechny.

Je to zkrátka začarovaný kruh. Nezbývá než doufat, že politici někdy dospějí a uvědomí si, že jsme je zvolili pro svůj a nikoliv jejich blahobyt a že v budoucnu bude taková veřejná kontrola a tresty, že je ani nenapadne svých funkcí zneužívat k vlastnímu prospěchu. Že to bude cesta trnitá a dlouhá, o tom nás přesvědčují dnes a denně - počínaje premiérovou arogancí a mávnutím ruky nad bezohlednou jízdou jeho šoférů, přes nejrůznější teplá místečka v dozorčích radách státních podniků až po přidělování miliardových státních zakázek bez výběrového řízení kamarádům. Nějaký Etický kodex pana Zaorálka tomu neodpomůže ani zbla, byť by k jeho podpisu byli donuceni naši zástupci tvrdou rukou svého stranického předsedy.

(Celý rozhovor s Petrou Buzkovou si můžete přečíst zde)