Způsob, jakým se mediální a politická scéna chopila holedbavých výroků podnapilého Víta Bárty, pronesených nota bene v soukromí, mi připadá nepodnětný, dokonce zavádějící. Uvažme jen, kdo všechno se cítil nucen se k tomu vyjádřit – od prezidenta republiky přes představitele některých parlamentních stran až po pořad Události a komentáře televizní „čtyřiadvacítky“ – a co všechno bylo při tom řečeno.

Snad jen s výjimkou krátké poznámky pana senátora Kubery to byly banality.

Vít Bárta prý pronesl těch pár myšlenek (lze-li to tak nazvat) v podroušeném stavu. Že alkohol uvolňuje zábrany a zejména u mladších mužů podporuje sklon k chvástavosti, to přece víme všichni. Pánové Komárek a Plesl, novináři, nás ujišťovali, jak byl obsah inkriminovaných výroků náramně důležitý. Proboha, čím? I kdyby to pan Bárta pronesl ve stavu střízlivém, neříká to o něm nic než to, co stejně víme nebo tušíme.

Paní Drtinová, moderátorka naší špičkové zpravodajské televizní stanice, opakovaně naléhala na oba zmíněné novináře, aby řekli, co si myslí o úrovni naší politické kultury. Nevím, co od nich chtěla slyšet. Všichni přece víme, že ta úroveň je prachmizerná. Nemohu si při tom neklást otázku po úrovni kultury naší žurnalistiky, která z banální epizody udělá horké politikum. Působení rozruchu měla přenechat bulváru a místo toho pomáhat občanům rozumět, aby se orientovali. Jsou tu přinejmenším dvě témata, která stojí za přemýšlení, analýzu, čili – nebojím se to říci – za studium.

Jedním z nich je osud VV. Prvopočátky té strany byly docela slibné, ale to už je několik let. V loňských parlamentních volbách měla úspěch. Ty volby byly i jinak zajímavé. Voliči kroužkovali a zafungovalo to. Také přivedli do Sněmovny dvě zcela nové strany. Zkrátka, naší rezignované veřejnosti svitla jiskřička naděje. Bohužel zakrátko pohasla. Ta naděje se upínala mj. i k VV. Jejich fiasko je ilustrací nezdaru politické iniciativy, jedné z mála. Podílí se na něm prostá politická nezralost jejích lídrů, členstva, má-li jaké, či aspoň sympatizantů. Také vpád podnikatelských zájmů, jimž měly VV instrumentálně sloužit. Ale i odezva existujícího politického prostředí, v němž se VV ocitly jako neplavec v hluboké vodě.

To téma je složitější, než se na první pohled zdá. Tomu bychom měli více rozumět. Už proto, že příběh nečekaně probuzených nadějí a vzápětí jejich hlubokého zklamání se netýká jen VV, ale je celospolečenským traumatem, které utvrzuje širokou veřejnost v pocitu bezmoci. Také proto, aby někdo, kdo se zase někdy pokusí vstoupit do aktivní politiky, věděl, co ho čeká, a aby se vyvaroval chyb a pošetilostí, jichž se dopouštěly VV. Škodolibě se popásat na tom, jak si to zpackaly, není to pravé.

Tím druhým tématem je povaha vzájemnosti jednotlivých politických subjektů. Stručně řečeno: jejich neschopnost rozlišovat mezi kooperací, oponenturou a zavilým nepřátelstvím. Ta poznamenává nejen komunikaci mezi vládou a opozicí, ale i tu vnitrokoaliční a vnitrostranickou.

Selhání té vnitrostranické nám předvedly v mimořádně trapné podobě VV, kdy někteří jejich vedoucí představitelé vypověděli svou loajalitu a obrátili se proti vlastní straně. Ale jaká je asi povaha komunikace uvnitř ODS, musí-li její předseda pečovat o svou prekérní pozici ve vlastní straně, a přitom fungovat jako premiér? Nemám tušení, jaký diskurs se vede uvnitř TOP 09. O té straně víme velmi málo. Vlastně jen to, že je tam kníže Schwarzenberg a hlavně pan Kalousek. O analytickém útvaru jeho ministerstva víme zatím jen to, že vyhledává slabá místa koaličních partnerů. Řekl bych, že je to mnohem rafinovanější metoda než zjevné vyděračství, jak je předvádějí VV.

Jakým způsobem chce tato koalice prosadit reformy, které vyžadují široký konsens napříč stranami, to je ve hvězdách. Bylo by užitečné na celou tu mejdanovou aféru i na rozruch, který vyvolala, rychle zapomenout, protože zdržuje a odvádí od opravdových problémů.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6