Koalice na pražském magistrátě zatím nepřesvědčila. Dnes dokonce vážně hrozí, že se rozpadne a nepřežije ani rok. Z pohledu opozice vůči Andreji Babišovi a jeho hnutí ANO to je nemilá situace. Hlavní město se svým rozpočtem v řádu sedmdesáti miliard je nejsilnější korporací, ve které se ANO neprosadilo. Proto se mělo na spolupráci Pirátů, hnutí Praha sobě a Spojených sil pro Prahu ukázat, že všechny instituce není nutné řídit jako firmu. Že to jde dělat lépe.

Zatím však koalice ukazuje všechny nevýhody klasického modelu zastupitelské demokracie, kde se hádá každý s každým. Takový závěr z probíhajících koaličních sporů je ovšem příliš povrchní. Praha se stala unikátní laboratoří, jak vládnout, když se do zastupitelstva dostalo pět stran s takřka stejným výsledkem. Teď stačí, aby se libovolné tři dohodly, a mají většinu.

Existuje tedy deset různých možností, jak sestavit koalici s pohodlnou většinou. Městská rada vzniklá v takových podmínkách se ovšem chová jako pytel blech, protože vyměnit jednoho či dva koaliční partnery je možné kdykoliv.

Obě opoziční strany jsou také připraveny pomoci. ODS připomíná, že volby přece jen vyhrála ona, byť to bylo velmi těsné, a bylo by tedy na místě, svěřit jí také díl odpovědnosti. Hnutí ANO, které řídilo magistrát v minulém volebním období, je také připraveno pomoci, a prý za to ani nežádá účast v městské radě. Opravdu, proč odmítat takové oprávněné a nezištné nabídky.

Jedinečná situace jistě přinese jedinečnou zkušenost, přesto není důležitá sama o sobě nebo jen z pohledu politologických expertů. Sestava pěti stran se stejnou politickou váhou totiž otevírá jinou a důležitější otázku.

V demokraciích se obvykle na koalicích dohodnou strany, které mají zhruba podobný program a během funkčního období mohou uskutečnit projekty, na kterých se shodnou. V komunální politice to úplně neplatí, protože v ní často dominují věcná témata, která se mohou řešit jenom jedním způsobem. Platí to zvlášť pro aktuální situaci v Praze, jejíž vedení v posledních letech nezvládá plnit základní funkce, tedy vytvořit funkční územní plán, mít jasnou představu o tom, jakým směrem rozvíjet městskou dopravu, anebo jak zastavit nepříjemný cenový růst bytů.

Dokončit současný projekt metropolitního plánu, oba silniční okruhy a postavit další metro je úkolem pro každého. V pražském zastupitelstvu ani nejde poslance třídit podle toho, kdo je vlevo a kdo spíše napravo.

Přesto se nejde zbavit dojmu, že každá z pěti stran by měla disponovat nějakou speciální představou o rozvoji města, a přitom tyto představy není možné jen tak libovolně zaměnit. Pro jednoho může být město jako firma, pro jiného prostor k občanským iniciativám, další chce prostě otevřít možnosti podnikatelům a developerům, jiný uvažuje o regulacích v zájmu životního prostředí a nabídky laciných bytů.

V tom je zřejmě slabina současné koalice, že si její tři členové navzájem úplně přesně nevysvětlili, kam město pod jejich vládou půjde. Kdo ví, třeba nemají jasno ani o svém vlastním programu.

Nutno ovšem říci, že představují určitý model městské správy, při kterém se potlačuje role klasických politických stran a nahrazuje novými typy politických subjektů. A je nezbytné také připomenout, že příležitost nesmějí pustit z ruky, protože jiná už nepřijde.

Autor je komentátor serveru Echo24