Neustále se strašíme ohrožením demokracie a údajnou hrozbou návratu totality, ať zevnitř či z vnějšku, a přitom vše nasvědčuje tomu, že dominantním trendem se v naší zemi stává prohlubující se anarchie, neschopnost jakékoliv rozumné spolupráce a totální neodpovědnost panující na politické scéně.
Jedním z klíčových atributů suverénního státu je schopnost provádět zahraniční politiku, kterou bude na mezinárodní scéně prosazovat své zájmy. Je smutnou skutečností, že náš stát se o vlastní zahraniční politiku pokoušel pouze v prvních dvou dekádách existence Československa. Snahy Edvarda Beneše zakotvit existenci nové republiky spojenectvím s Francií a výraznou aktivitou v čele předválečné Společnosti národů neuspěly. Československo bylo obětováno snaze západních velmocí o trvalou dohodu s Německem. Selhal i poválečný Benešův plán na roli mostu mezi Východem a Západem. Velmocenské karty byly dávno rozdány a Stalin nehodlal o ničem vyjednávat.
Od té doby až do současnosti naše země vlastní zahraniční politiku fakticky nemá a ani se o to nesnaží. To, co se za ni vydává, je pouze poslušné následování momentálních hegemonů v našem regionu bez ohledu na skutečné zájmy a potřeby vlastní země. V tomto pojetí se zahraniční politika stala podmnožinou politiky vnitřní, slouží pouze jednotlivým figurám na politické scéně získávat zvenčí cizí podporu do domácích šarvátek s politickými konkurenty, zatímco národní zájmy jdou absolutně stranou. Proto o nich také nelze veřejně vůbec diskutovat, protože to neumožňuje na odiv stavěná servilita a oddanost vůči momentálním spojencům a jejich politickým prioritám.
Jednoznačně tato obecná charakteristika platila pro období komunismu, kdy slepá poslušnost a podlézání vůči sovětskému hegemonovi vyústilo v akceptaci doktríny o naší omezené suverenitě, která u nás byla čtyři dekády fakticky praktikována.
Krátké období celonárodního konsensu po Listopadu 1989 o nezbytnosti reorientace našeho státu na Západ prosazené v dekádě 90. let, éře historicky unikátní svobody i v oblasti zahraničně-politické, rychle sklouzlo do staré neblahé atmosféry „omezené suverenity“, kterou trvale většina naší politické reprezentace mechanicky a neodpovědně považuje za normální a přirozenou. Liší se pouze v názoru na to, kdo je anebo má být tím dnešním hegemonem, kterému máme poklonkovat a odezírat ze rtů. Sílící multipolarita současného světa komplikuje většině českých politiků život. Ambici mají jedinou – zalíbit se nemocnější velmoci a vnitropoliticky z toho těžit. Problémem je, že není v současnosti jasné, kdo kolem nás takovou rozhodující silou je dnes, a bude v budoucnu.
USA jsou nesporně dosud stále nejsilnější, ale našemu regionu, v mezinárodním srovnání i z hlediska amerických zájmů, věnují stále menší pozornost. EU se nachází v sílícím chaosu a krizi. Na nohy se znovu postavilo Rusko a neodvratně stoupá váha Číny, která je nastupující globální supervelmocí. Pro nás se ale určující silou dávno stalo úspěšné sousední Německo, dříve tradiční obávaná hrozba, nyní spojenec, který však začíná provozovat uvnitř i navenek stále méně racionální politiku s nejasnými záměry.
Za této situace bychom se měli snažit neblahou tradici omezené suverenity rozhodně opustit, přestat vést domácí spory o to, komu máme podlézat, a namísto toho vést sebevědomou vlastní zahraniční politiku. My však namísto toho postavíme do čela resortu zahraničních věcí slabou figuru nezkušeného juniorního politického eléva a namísto sladěné a promyšlené zahraniční politiky připustíme její totální parcelaci a destrukci na oltáři různých vnitropolitických a vnitropartajních šarvátek.
Smyslem zahraniční politiky suverénního státu je zajistit jeho bezpečnost a pokračování dlouhodobé existence. Pro malou zemi, jako je naše, je proto racionální udržovat vyvážené a přátelské vztahy se všemi sousedy i důležitými velmocemi, předcházet cizím hrozbám a současně neupadnout do vazalského postavení vůči spojencům. To by měla v kostce být definice národního zájmu každého racionálně fungujícího státu.
U nás se však zdá, že takovéto cíle zahraniční politice nikdo neklade. Veřejnosti se vnucuje předstíraný zásadní konflikt o směřování země Západ vs. Východ a politici se předhánějí ve snaze demonstrovat oddanost tím či oním směrem. Mediálními a dokonce politickými hity se stávají absurdní spektákly s kácením či vztyčováním pomníků spojených s tragickým obdobím druhé světové války. Hitem současnosti je poškozování a rozbíjení vztahů s Ruskem a Čínou hulvátskými provokacemi z komunální úrovně, přičemž stát není schopen a evidentně ani nechce nijak zasáhnout a alespoň předstírat, že tato země nějakou zahraniční politiku má.
Skutečné vztahy k Rusku a Číně a poměry v nich jsou aktérům této truchlohry zcela lhostejné. Vše má zcela vnitropolitický účel. O totalitu, lidská práva, druhou světovou válku a vše ostatní vůbec nejde. Vítězí totální nezodpovědnost a účelovost. Příkladem budiž ODS, která neváhala vyloučit ze strany svého nejpopulárnějšího politika Václava Klause ml. za nevhodný řečnický příměr, zatímco mlčky přechází či ústy některých svých předních politiků dokonce schvaluje úmysl svého starosty Novotného stavět pomník nacistickým jednotkám vlasovců, snažícím si v květnu 1945 v Praze zachránit krk. Někteří politici mají stále pocit, že destrukcí vztahů vlastní země s některými státy přesvědčí zahraniční suverény o své oddanosti, a to jim zajistí jejich podporu a politické přežití. Co z toho bude mít země a my všichni ostatní, nikoho nezajímá.
Nejvyšší ústavní činitelé se nad zahraniční politikou scházejí, demonstrují údajnou shodu, ale ve skutečnosti každý z nich táhne jinam, jeden druhému naschvál a navzdory, vládu nahradili z řetězu utržení starostové a celé to připomíná jednu velkou šaškárnu.
Východisko z tohoto marasmu je jediné - neměli bychom se jako občané nechat politiky strašit, měli bychom odmítnout provokace a žádat jasnou a profesionálně vedenou zahraniční politiku odpovídající skutečným zájmům země a stabilitě jejího postavení ve světě. Zbavme se už jednou syndromu země s omezenou suverenitou, které musí jenom poslouchat a podlézat. Nedopusťme hrozící anarchii a rozvrat, který vyřeší jenom protektor z vnějšku. Už jsme těch lekcí z historie snad dostali dost.
LN, 6.12.2019