Rozdávat rady je podle Marka Twaina zbytečné – moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.

Čtvrteční sněmovní rozprava nad prodloužením nouzového stavu byla plná rad a doporučení. Mnozí poslanci opět věděli všechno lépe než hygienici a epidemiologové. Kdy, kde a v jakém počtu se mohou lidé pohybovat, co má být otevřeno, co zavřeno, debatovalo se i o metodách léčby koronaviru.

Ještě nedávno opozice podmiňovala vstřícnost návratem nejmenších dětí do škol a sepsáním scénářů, jak postupovat za různého stupně nákazy. Nyní to už ale nestačilo, dokonce zaznívalo, že se přece čísla nakažených lepší, tak proč být pořád tak tvrdý, nebo rovnou zpřísňovat.

Připomínky a otázky pršely především na ministra zdravotnictví. Vesměs se týkaly protiepidemického systému, v němž se zjevně četní zákonodárci neorientují. Jan Blatný (za ANO) trpělivě odpovídal. Bylo poznat, že není poznamenaný politikařením. Žádný dotaz nevynechal, argumentoval odborně, nad poslance se nepovyšoval, ani je neurážel, jak mívá ve zvyku premiér. Však taky za to od mnohých sklidil uznání. Nikdo jej nemohl obviňovat z nadbíhání veřejným náladám, bylo poznat, že říká a dělá, co považuje za důležité pro naše zdraví.

Jenže nouzový stav není instrument epidemiologický, nýbrž právní. Jde o mimořádný nástroj k řízení země, který může dát sněmovna vládě maximálně na třicet dnů. Lze namítnout, že autoři Ústavy nemohli tušit, nakolik bude letos a nejspíš i v příštím roce zapotřebí. Ale – buď, jak buď – je věcí poslanců, jak k němu přistoupí. Není divu, že se nechtějí úplně vzdát kontroly, jsme-li parlamentní demokracií. A od vlády není moudré, když vidí v nouzovém stavu pouhé technické opatření.

Andrej Babiš (ANO) odbyl úvodní slovo, pak tiše seděl v lavici jako pecka a po obědě se vypařil. Vše nechal na Blatném, přičemž to je on, kdo nese odpovědnost mimo jiné za nesplnění usnesení sněmovny z předchozích měsíců… Jenže Babiš není Blatný a potřebu cokoli vysvětlovat nemá. Že tím nepomáhá sobě, vem čert, smutnější je, že hatí i úsilí lékařů a hygieniků.

Na jaře byla opozice vstřícná také proto, že byla vtažena do operativního rozhodování v rámci krizového štábu. Nyní Blatný slibuje, že její zástupce přizve do kolegia ministra zdravotnictví. Kdyby tomu tak bylo už dávno, dalo by se předejít mnoha nedorozuměním.

Stranou nechme SPD Tomia Okamury. Ta by pod praporem svobody zrušila všechny restrikce a tvářila se, že virus je jen chřipečka, kterou není nutné se zabývat. Zato požadavky a nápady zaznívající z řad ODS, KDU-ČSL nebo Pirátů byly zhusta míněny jako alternativa k postupu navrhovanému kabinetem. Některé by nemusely být k zahození, ale není radno plést si plénum dolní parlamentní komory s alchymistickou dílnou. Pokud bere nákazu vážně vláda i opozice, měly najít cestu si vyříkat své představy, nejlépe oproštěné od ideologií, v předstihu v komorním prostředí.

Co ale přinesla devítihodinová debata, připomínalo spíš klasickou rvačku opozice s vládou, na něž jsme zvyklí z normálních časů. Středopravicový tábor se vypovídal a vše zase rozhodli komunisté, když prosadili návrh, aby nouzový stav trval do 12. prosince. Nejde ale ani tak o to, kdo měl poslední slovo, jako spíš o Babišovu aroganci a nevůli vyjednávat s kýmkoliv jiným. Paradoxně jediný se zapotil Blatný, který přitom sám kdysi přiznal, že není voličem ani jedné z vládních stran.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)