Mohlo by se na první pohled zdát, že se na půdě tripartity setkávají úplně jiné, mimoběžné světy. Své zájmy mají zaměstnavatelé, zaměstnanci i vládnoucí strany. Ale už druhý pohled ukáže průsečíky a styčné plochy. Prvořadou odpovědností vlády je sestavení a prosazení státního rozpočtu. Kabinet Andreje Babiše (ANO) se na rámcové podobě toho, který by měl platit pro rok 2022, shodl. Nelíbí se ale ani zástupcům odborů, ani zástupcům firem.

Starost jim dělá enormní deficit 390 miliard, na nějž zadělal koronavirus, ale také štědrá ruka ministrů a velkorysé zrušení superhrubé mzdy prosazené spolu s daňovými změnami hnutím ANO a opozičními občanskými demokraty.

Dvě strany tripartitního trojúhelníku si uvědomují, že dříve nebo později bude muset někdo díru zacelit. Buď tak daněmi či zpoplatněnými veřejnými službami učiní zaměstnanci, nebo podnikatelé.

V dalším sporu nalezneme na jedné barikádě odbory a sociální demokracii a na druhé zaměstnavatele a velkému byznysu blízké hnutí ANO. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) navrhla zvýšení minimální mzdy o 2800 korun na 18 tisíc. Podle její kolegyně z resortu financí Aleny Schillerové (za ANO) je to ale moc. Rozhodnout bude muset celá vláda. Na minimální mzdu jsou přitom navázány takzvané zaručené mzdy v jednotlivých oborech a významně to ovlivňuje i celkovou mzdovou hladinu.

Obě dámy proti sobě nestojí poprvé. Jenže jsme ve volebním roce, ve kterém je politikům bližší košile vlastního zisku než kabát koaliční pověsti. ČSSD potřebuje přesvědčit občany, že ne různé akcenty střídající hnutí ANO a ne chytračící komunisté, ale jen ona je reprezentantkou levicové politiky, pro niž je alfou a omegou životní úroveň.

Svým způsobem je to i sympatické, že se na čas do politiky vrací tradiční pravo-levý konflikt, se kterým jde ruku v ruce soutěž odlišných receptů, jak formovat společnost. Je to rozhodně lepší, než když se rozviřují emoce, zejména nenávist, nebo když se hází po soupeřích bláto.

Ostatně voliči mají na netrpělivost nárok. Produktivita naší práce se již blíží té německé, avšak mzdy ve srovnání dál tragicky zaostávají. To není dvakrát motivující. Maláčová argumentuje i Polskem a Slovenskem, kde mají vyšší minimální mzdu než u nás.

Šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula zase považuje za absurdní, aby uklízečky pracovaly za 15 200, dlaždiči za 16 800 a číšníci za 18 500 korun. Alena Schillerová se obává, že by vyšší minimální mzda mohla vést k propouštění. Jenže ve většině profesí, včetně gastronomie, je nyní spíš poptávka po zaměstnancích. Ukazuje se tak, jak je ošidné tvrdit, že podnikatelé dávají lidem práci. Stále víc se potvrzuje, že ji naopak od lidí nakupují.

Z podobného soudku je spor o platy ve veřejné sféře. V ní je populární šetřit, takže před volbami Schillerová prosazuje zmrazení platů státních zaměstnanců, s výjimkou prioritních skupin, jako jsou učitelé. Jenže za epidemie si na dno sil sáhli i další, včetně jindy démonizovaných úředníků, kteří museli kmitat kolem různých kompenzačních programů.

I finanční analytici soudí, že zde prostor pro vyšší platy a mzdy je, jen doporučují držet zdravou míru. Nakonec i vláda patrně nalezne nějaký kompromis. Ale právě kvůli blížícímu se volebnímu klání to nebude hned.

Nůžky mezi partnery se rozevírají. Zatímco sociální demokraté touží po návratu sympatizantů, které jim odlákal Andrej Babiš, hnutí ANO pro změnu musí hledat cesty k liberálním a konzervativním stranám. Co kdyby o dnešní partnery v příští sněmovně přišlo? Pak by se muselo hezky usmívat na své dosavadní středopravicové kritiky.

Jakkoliv bývá polemika nad rozpočtem, mzdami a platy chápána coby ekonomická, letos má mnohem zajímavější politické souvislosti. Mimo jiné napovídá, jak by nám kdo v příštích čtyřech letech vládl.

Autor je politický analytik