Případná záchrana vládních postů není a nemůže být v ODS vnímána jako záchrana celé strany

Podaří se politikům znovu uchopit státní moc, kterou jim z rukou vyrazila policie, nebo možná spíše justiční junta, jak ji nazval Mirek Topolánek se svou neodolatelnou upřímností? Právě Topolánek je přitom tím, kdo poprvé překřtil parazity přisáté na politických stranách a fatálně rozežírající politický systém na kmotry, o něž údajně v tuto chvíli jde.

Jakkoli je den ode dne stále méně pravděpodobné, že by kdokoli z kmotrů v této policejní monstrakci s velmi hubeným kriminalistickým výsledkem skutečně skončil za mřížemi, je zcela jasné, že teď bude v politice mnohé úplně jinak. A také to, že se nyní bude vše odvíjet od toho, co se sebou udělá ODS.

Tam se problém narodil a tam musí být také vyřešen. Ne že by sociální demokraté neměli svou historii se Šloufem, Tvrdíkem, Muselou, Kočkou a dalšími. Pokus o vraždu Musely a kamarádi rodiny Václava Kočky jsou i na kmotry z ODS docela silná káva. Nikdo zleva však nikdy nedokázal ovládat stranickou strukturu, státní správu a její instituce od místní až po centrální úroveň tak důkladně jako partičky z ODS.

Je pak nezpochybnitelnou realitou, že policií popravený premiér Nečas s touto strukturou úporně a z velké části úspěšně bojoval. Severočeská parta je rozprášena. Alexandr Novák dokonce za mřížemi. Patrik Oulický vystoupil z ODS. Pražská parta Romana Janouška a Tomáše Hrdličky pod tlakem primátora Svobody ztrácela jednu pozici za druhou. Podařilo se oslabit i partu plzeňskou a jihočeskou, byť jen dočasně. Stále mocný zůstával jen Ivo Rittig s vlivem na ministerstvech průmyslu a zemědělství.

Karta se obrátila po masakru v posledních krajských a senátních volbách, kdy Nečas ztratil pozice ve prospěch Jiřího Pospíšila z Plzně a hlavně Martina Kuby z Českých Budějovic. Tichou válku vedenou od té doby uvnitř ODS pak přerušili policisté z ÚOOZ nočním zatýkáním ve Strakovce. Nečas padl a ODS stojí na křižovatce. A s ní i celá politika.

Vedení největší pravicové strany v náhlém záchvatu pudu sebezáchovy nominovalo na premiérský post Miroslavu Němcovou, kterou z morální stránky skutečně nelze zpochybnit ani náznakem. To ale neznamená, že si vedení strany uvědomuje, že případná záchrana vládních postů není a nemůže být vnímána jako záchrana celé strany a jistota, že ODS ve volbách v řádném termínu nejen bez problémů přeleze pětiprocentní kvórum, ale dosáhne nějakého důstojného výsledku.

Vnitřní boj o to, na kterou stranu se ODS vydá, pak budou sledovat s napětím nejen straníci a političtí analytici, ale i konkurenční strany. Jak ty, co si mohou dělat naděje, že si sáhnou na hlasy tradičních pravicových voličů, tak i sociální demokracie, která po posledních volbách dobře ví, že jen prosté vítězství na vládu zdaleka nemusí stačit. A všichni proto, že chorobu, která nyní klátí ODS, nosí latentně v sobě všechny strany na politické scéně a v okamžiku přístupu k moci u nich propuká do akutní fáze.

Lze očekávat, že v ODS se nyní, za zády Mirky Němcové, pokusí uchopit moc ti, kteří stáli od počátku proti Nečasovi a jsou spojeni s kmotry možná málo viditelnými, ale informovanými dobře známými vodicími nitkami. Humoristická vystoupení Tomáše Hrdličky v médiích o tom vypovídají poměrně jasně. V první fázi je docela dobře možné, že se pokusí skrýt za široká záda otce zakladatele Václava Klause, kterého budou chtít dostat zpátky do čela strany jako zachránce v poslední minutě. Exprezident se sice občas s chutí obklopuje lidmi, které převyšuje po mentální stránce více, než bývá v těchto končinách považováno za vhodné, ale hlavně je velmi prozíravým a politicky myslícím mužem, který na tuhle vějičku jen tak neskočí.

Pak bude třeba nového vůdce, který bude nalezen a již tradičními metodami instalován.

To by byl pro stranu bezesporu razantní krok vpřed na okraji útesu. Tato varianta je v tuto chvíli dosti pravděpodobná - pokud se nestane něco mimořádného a pud sebezáchovy celé členské základny se nespojí s nějakou osobností, která má kromě charakteru Mirky Němcové i stejně pevnou a odolnou politickou muskulaturu. Už několik let se v téhle souvislosti v ODS skloňuje třeba jméno senátora nikotinisty Jaroslava Kubery, kterému se ale do převzetí odpovědnosti za tu smečku modrých dravců nikdy nechtělo.

Jenže nyní je všechno jinak a hraje se zase od začátku. Podobně jako v roce 1998 po aféře s mrtvými sponzory a mediálními spekulacemi o jakési švýcarské vile Klausovy rodiny.