Mezi takové lze jistě zařadit projev prezidenta republiky 21. srpna t.r. Je pravděpodobné, že je to zatím nejdůležitější Klausův projev. Jednoznačně totiž vyznačil vnitropolitickou i mezinárodněpolitickou linii, které se bude mnoho občanů přidržovat, zatímco mnoho z nás bude proti.

Vnitropoliticky je Klausův projev důležitý tím, že se ani slovem nezmínil o odpovědnosti komunistů a reformních komunistů (Dubček) za to, co se stalo a zvláště po 21. srpnu. Mezinárodněpoliticky je prezidentův projev strukturovaný. Na jedné straně kategoricky vyjímá z odpovědnosti za 21. srpen ruský národ (a to nepříliš legitimním způsobem – obětí komunistického režimu byly i desetitisíce Rusů – jenže zde se hovoří o srpnové invazi). Na straně druhé říká, že za invazi má odpovědnost pouze sovětská okupační moc. Škoda, že prezident vynechal ruský stát (a kdo jiný než stát nás okupoval?), ale nevynechal Západ. Zdůrazňuje odpovědnost západních států, které se údajně chovaly jako ruské vedení („eto vaše dělo“, říká rusky jakoby ze strany Západu). Reakce západního světa, byť i verbálně rozhořčená, nevedla k žádným skutečným akcím na pomoc napadenému Československu.

Na adresu Západu je míněno i to, co prezident říká o tom, čí zájmymáme sledovat. Bez ohledu na to, jaký je na našem území společenský režim, není „sen o naší samostatnosti a svrchovanosti pouhou fikcí“. Je zapotřebí chápat, že nemusíme brát ohledy na zájmy velmocí a mezinárodních uskupení a rozhodně ne „v mírném a uctivém předklonu brát, co je nám více či méně velkoryse nabízeno.“ Máme odpovědnost sdělit své zkušenosti občanům států, kteří neprošly komunistickým režimem. Často u nich slábne „odhodlání bránit demokracii i chuť k individuální odpovědnosti za sebe a své rodiny… snadno sahají po zdánlivě nekonečných, často až nemravných výhodách takzvaného sociálního státu.“

Za této situace je naší povinností zprostředkovávat jim známou pravdu „že je nesmírně obtížné lehkomyslně ztracenou svobodu dostat zpět…“. O Gruzii neřekl prezident ani slovo.

Svým projevem Václav Klaus vytyčil po dlouhé době zřetelnou hranici oddělující ty, kteří jsou naladěni prorusky (a to bez ohledu na stranickou příslušnost), a na občany, kteří uvažují a usilují o evropskou integraci a většinou mají z velké mocnosti na východě strach. Až dosud byli lidé u nás politicky rozděleni podle stranické příslušnosti; teď budou rozděleni na proruské a proevropské. Nyní tedy vzniká nebezpečí, které nemusí být jen vymyšlené. Socialisticky smýšlejícímu českému národu bylo už jednou ohledně základny ze strany Ruska vyhrožováno a nezdá se, že příští výhružky se setkají se statečným odporem (to znamená, že mohou vést k nepříjemným opatřením).

Na druhé straně je patrné, jak je důležité pracovat pro evropskou integraci. Evropa je silnější než Rusko – lépe řečeno byla by, kdyby nebyla zcela roztříštěna. U nás v Česku ukázal projev prezidenta, jak je důležité nepropadnout strachu z velkého souseda a věnovat se úsilí o skutečnou integraci Evropy.