Možná ano, ale jaký...

Bohumil Pečinka tituluje v článku Účtování roku 2011 uplynulý rok jako rok Petra Nečase. Premiéra České republiky hodnotí veskrze kladně a text uzavírá sdělením, že rok 2011 je Nečasovým přechodem z krize do ofenzívy. Otázka však je, zda tato ofenzíva má do budoucna konstruktivní prvky.

Možná i tohle je první šmouha na údajném Nečasově pozitivním roku. Jeho cílevědomé zbavování se názorových oponentů nemělo nic společného s názvem strany, kterou reprezentuje. Každá strana, zvláště ta demokratická, by měla být schopna unášet kritiku a v jistém smyslu jí i vyžadovat, a nikoliv jí umlčovat všemožnými personálními rošádami a dalšími triky, jak otravného kritika vymazat z paměti spolustraníků i veřejnosti.

Málo se také připomíná, jaké dopady měly takové Nečasovy čistky. Odchodem Petra Tluchoře a jeho nahrazením Zbyňkem Stanjurou v čele oslabil poslanecký klub ODS, což bylo vidět na známém několikadenním permanentním zasedání Sněmovny. Nic proti Zbyňku Stanjurovi, ale procedurální triky a fígle, které rozhodují, kdo ve Sněmovně vyhraje, zná jen málo poslanců ODS. Jedním z nich je Petr Tluchoř.

Podobně dopadl i ministr zemědělství Ivan Fuksa, který byl ze svého postu odejit jen kvůli tomu, že se odmítl od Tluchoře distancovat. Jeho nezpochybnitelná práce v resortu zemědělství, dobrá pozice mezi zemědělci i kvalitní práce odvedená na úrovni Evropské unie byly v té době odstaveny na druhou kolej. Podobně dopadl nedávno i Juraj Chmiel, další člověk, který na ministerstvo přišel pod Ivanem Fuksou, který byl odvolán i přesto, že se ničeho nedopustil a byl navíc bezkonkurečně největším odborníkem na společnou zemědělskou politiku v České republice.Nedávné nahrazení Martina Kocourka Martinem Kubou pak jen potvrdilo, že i při rozdělování vládních postů hraje u premiéra větší roli vnistrostranická loajalita před odborností, což pro funkčnost vlády může mít fatální dopady.

O koho se opře premiér Nečas?

Pozitivně je autorem hodnocena role předsedy ODS v "boji o Prahu". Pominul však u ní jeden důležitý fakt – že v každé demokratické straně by každá buňka měla mít svoji autonomii a centrum by do ní mělo zasahovat co nejméně. Za vlády Petra Nečase došlo k procesu přesně opačnému. Nejprve ovlivnil volbu předsedy Středočeského regionu a nyní se opakovaně objevují informace o jeho roli v pražské buňce. Precedent to není vůbec dobrý a možná se v budoucnu dočkáme, jak premiér bude ovlivňovat volbu předsedy v Horní Dolní jenom proto, že protikandidát řekl něco proti jeho vládě.

Pozitivně je Pečinkou vnímána role premiéra při udržení vlády, resp. hašení krizí Věcí veřejných a TOP 09, nebo při odstřihávání starých struktur typu Martina Romana od vlivu. Faktem však je, že za rok a půl vlády bylo již vyměněno sedm ministrů, navíc i takových, kteří mohli svoji roli ustát, falešná hra na poctivost je však semlela. Pavel Drobil, jehož kauza stále není uzavřena, mohl klidně zůstat v čele ministerstva životního prostředí dokud by jeho kauza nebyla vyřešena. I odchod Jiřího Bessera, který byl mnohými považován za nejlepšího polistopadového ministra kultury, vyvolává otazníky. O nesmyslném odvolání Ivana Fuksy jsme již mluvili a také nástupce Martina Kocourka přiliš optimismu v odborné i laické veřejnosti nevyvolává. Výsledkem toho je podlomená důvěra ve vládu, které od úplatkářsko-odposlouchávácích kauz Věcí veřejných nikdo nevěří, a strach, kdo z ministrů bude další na řadě.

Ani odvolání jednoho z kapitánů českého průmyslu nemusí být dobrým tahem. Pokud by totiž Nečas byl dobrým politikem, musel by mít za Romana adekvátní náhradu. S úctou k Danielu Benešovi on jím není a zatím taková postava ani není vidět. Domnělý boj s kmotry a "starými strukturami" od premiéra, který je v politice prakticky od jejích demokratických počátků po roce 1989, působí trochu směšně. Nakonec totiž bude muset o jejich podporu žádat, protože sám nic nezmůže. Nebo dopadne jako Andrej Babiš, který bude bojovat proti všemu a všem, bude však při tom vypadat trochu křečovitě.

Uvedená fakta nejsou nikterak namířena proti premiéru Nečasovi. Snažil jsem se jimi jenom dokázat, že ne všechno, co premiér a předseda ODS udělal, musí vypadat tak skvěle, jak může vyvozovat čtenář po přečtění článku Bohumila Pečinky. Kritika totiž byla vždy zdrojem inovací a zlepšení a tímto směrem je namířen i tento text.

Autor je politický analytik, člen ODS