V roce 1969 byla situace v ČSSR tristní. Dnešní úvahy o tom, že všechno bylo špatně, a divení se, jak to, že zde nebyla žádná jiná opozice než levicová a něco křesťanů, jsou úvahy, jak se říká, “mimo mísu“. Žádní demokratičtí politici zde ani nemohli být. Zbytky demokratických politiků z let 1945 až 1948 byly v zahraničí a většina z nich tam vůbec nechápala, co se to v Československu událo. Odmítala uvěřit, že komunisté propagující „socialismus s lidskou tváří“ měli skutečně lidovou a hromadnou podporu. Ostatní se nedávno vrátili z kriminálů, pokud je přežili, a v politice neznamenali vůbec nic.

V době po srpnu 1968 se udála mimořádná kapitola naší historie ukazující statečnost národa. Byť nedopadla vítězně. Z kolektivní paměti naprosto vypadla. Či lépe byla vymazána nejprve normalizátory. A po roce 1989 stejně tak náhle překabátěnými jakoby demokraty.

Značná část „nových elit“ po roce 1989 byla ve skutečnosti takzvanými normalizačními „rychlokvaškami“. Co zasedly v letech 1969 a 1970 na místa po vyhnaných reformních komunistech a obecně vůbec statečných lidech. Masové „prověrky“ zahrnovaly prakticky všechny aktivní osoby. Ti, co neprošli, byli zbaveni publikační i vědecké činnosti, ale vyhozeni i z „obyčejného" místa. (viz Poučení z krizového vývoje anebo kniha Lenky Kalinové Konec nadějím a nová očekávání. K dějinám české společnosti 1969–1993).

Přijetím „Poučení z krizového vývoje“ (ÚV KSČ, 11. prosince 1970) se uzavřela první vlna rozsáhlých čistek, které se zpočátku omezily na nejvýraznější představitele tzv. pražského jara a ty, co „podporovali kontrarevoluci“ v organizacích a fabrikách. Teprve později došlo na „očistu“ samotné strany. Prověrkami prošlo doposud neznámé množství lidí - technici, vědci, učitelé, ale i obyčejní dělníci. Jedinou a zásadní otázkou bylo, zda dotyčný souhlasí s "internacionální pomocí bratrských stran“. Tedy zda souhlasí s okupací. Z odhadovaných 2,5 milionu lidí, kterým byla tato otázka položena a kteří věděli, že když neodpoví kladně, dopadne na ně nějaká forma persekuce, jednoznačně nesouhlasilo s okupací okolo 700 000 lidí.

I v KSČ byla silná opozice. Na základě tzv. Poučení v tzv. konsolidačním procesu opustilo či muselo opustit stranu 27 % členské základny - 474 tisíc komunistů.

Neuvěřitelné množství statečných, lidí takzvaně obyčejných i členů strany, kteří nesklonili hlavu. Plácání dnešních chytrolínů, že stejně o nic nešlo, je hloupé a pokrytecké. V roce 1969 a 1970 nikdo nevěděl, zda se nevrátí padesátá léta anebo ruské metody likvidace nepohodlných jako v Maďarsku 1956 odvezením na Sibiř. Biľak, Kolder a další takovéto řešení po Brežněvovi požadovali. Slyším-li anebo čtu-li dneska výroky ve stylu, že se jen jedna parta komunistů prala s druhou a že je to všechno verbež, vždy mi napadá jedna otázka: „Co jsi říkal u prověrek ty, soudruhu? Anebo tvoji rodiče? Souhlasili, souhlasili?“

Co na to vy, vykřikovači o české zbabělosti, o hrbení hřbetu? Vždy mi jen napadá: „Fanatismus je vždy příznakem potlačené pochybnosti.“ (Carl Gustav Jung) neboli „Hlasité slovní hrdinství a ´rázný postoj´ post factum většinou jen zakrývá zbabělost jejich hlasatele".

První odbojná skupin po roce 1970, tedy Hnutí revoluční mládeže, tedy logicky byla levicová. Hnutí vyznávalo ideu trockismu a osobně se domnívám, že hlavní postavy HRM vyznávají tuto zásadu v skrytu duše dones. (Zájemce o to, co je vlastně trockismus, si něco málo může nastudovat – opět v silně „vykastrované“ podobě - na české Wikipedii, případně více najde na „Wikimedia Commons“ Category: Trotskyism.)

Skupina HRM, která už v roce 1969 vážně plánovala „revoluční vystoupení“, byla však normalizační StB odhalena a její členové uvězněni. Po propuštění v roce 1973 se Petr Uhl, jak již bylo řečeno, oženil s Annou Šabatovou, dcerou druhého „zakladatele“ klanu. Podepsal Chartu 77 (stejně jako Šabata, což vyžadovalo osobní odvahu a přesvědčení – ty bláboly anonymních pisálků, co tehdy byli členy Brigád socialistické práce, jsou nejen urážlivé, ale i hloupé). Uhl spoluzaložil "Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných“. Ten aktivně a účinně pomáhal lidem postiženým normalizačním režimem, a to nejen bývalým „komunistům“, jak anonymové štěkají.

V roce 1979 byl Uhl odsouzen na pět let do vězení (spolu s ním byli odsouzeni i Jiří Dienstbier, salonní ale osobně okouzlující levičák, a také přestavitel pravice Václav Benda).

Jiří Dientsbier mladší se po roce 1989 postupně stal členem širšího tohoto levicového klanu. Petr Uhl se po roce 1989 prohlašoval za stoupence „demokratického a samosprávného socialismu“, což je krycí označení pro trockismus hlásající „permanentní revoluci“. Ve vězení byl, jako mnoho revolucionářů, osobně statečný. Stejně tak jako v padesátých letech jeho pozdější hlavní politický soupeř Gustáv Husák (a prakticky všichni představitelé katolické církve). Husák se nikdy ruským poradcům ani StB k ničemu „nepřiznal“ a nepodepsal žádné „doznání“. Přesto přežil (mnozí, co nepodepsali „přiznání“ [viz A. London: „Doznání“], byli následně zlikvidováni). Husák byl z dob Slovenského národního povstání příliš známý i v zahraničí a to jej pravděpodobně zachránilo.

Normalizační vláda, dnes tak na internetu levicovými diskutéry oplakávaná jako „zlatý věk“, skutečně zabránila takovým věcem, jaké se děly po poražení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, což vehementně požadovali soudruzi z NDR. Ale nebyla to žádná idyla. Vedla také k tomu, že od října 1969 bylo „pro nedovolené opuštění republiky" odsouzeno přibližně 70 000 lidí, většinou k trestům odnětí svobody na zhruba dva roky a k propadnutí majetku (věrní soudruzi, kteří za babku ty majetky koupili v zabavených domech a bytech, v nich často dones bydlí). Celkově normalizace postihla trestně a majetkově okolo 300 000 osob. (Kdybyste tu zase, milí čtenáři, ječeli “podívejte, jací jsou Češi verbež“, jen bych rád dodal, že nejsme výjimka. V Rakousku si už socialistický politik Kreisky - 1959-1966 ministr zahraničí a 1970-1983 kancléř - stěžoval, že ve vládě je to samý bývalý nacista a jejich majetek, který býval původně židovský, nevrátili – excelentní ukázkou je rodina Jörga Haidera, pozdějšího vůdce rakouských Svobodných, nacisty, antisemity, nenávidějícího také Čechy. Také francouzský president Mitterrand, původně sloužící jako úředník v pronacistické vládě ve Vichy, měl v tomto ohledu černé svědomí.)

Proti normalizaci stáli zpočátku osamocení reformní komunisté odstavení od reálné moci (Smrkovský, Hájek, Šabata), brzo však byli politicky marginalizováni, zatímco západní „emigrace„ se zmohla na opatrné pokřiky a většinou vůbec nechápala, co se zde dělo. A často nechápe dodnes.

V této atmosféře se začala česká společnost převrstvovat a k podivení „demokratické“ západní čs. opozice zůstala stále relativně levicová a rovnostářská, a to nejen kolem roku 1970. Také po roce 1989, z doby rozpadu sovětského komunismu, u nás jako majáky trčeli levicoví intelektuálové. Representovaní miláčkem západních medií Václavem Havlem. Ten byl více „přírodním levičákem“ než liberálním demokratem. A hned za ním už jen levice, levice, levice... Václav Benda, Alexandr Vondra a pár dalších to nezachránili.

Uhl byl výraznou postavou Listopadu. O jeho naprosté politické „teflonovitosti“ svědčí i jeho úloha v dodnes nevyjasněné provokaci s „mrtvým studentem Šmídem“ na Národní třídě 17. listopadu 1989. Agent StB Zifčák, hrající mrtvého studenta Šmída, nikdy nepřiznal, na čí popud tu úlohu zahrál. Paradoxně tak byla katalyzátorem takzvané „sametové revoluce“ politická provokace, v které hráli na veřejnosti hlavní úlohy revolucionář a trockista Uhl a agent StB Zifčák. (Nesmysly o napojení Uhla na Zifčáka a různé spiklenecké teorie jsou jen dílem bujné fantasie autorů. Tak svět nefunguje.)

Po roce 1970 se reformní komunisté dostali do nejvyšší politiky a s nimi pár, řekněme, „pravičáků“. Pak se marxisté štěpili na význačné politiky „pravdy a lásky“ či vstoupili do ČSSD, jak už to po revolucích či převratech bývá.

Skutečností je, že zdaleka nedosáhli v politice a ekonomice takových úspěchů jako bývalé normalizační kádry. Ale to je obvyklý jev. Stejně tak to dopadlo po druhé světové válce v Itálii, Francii a Německu a po rozpadu RVHP všude kolem nás. Vždy staré kádry v nových rolích.

K výrazné změně však patřilo napojení „kádrů“ z HRM na dorůstající levičáky z rodin „horních deseti tisíc“ a po přilákání na svou stranu absolventů chrlených našimi „obrozenými" humanistickými vysokými školami. Mimochodem, jako vždy, hraje i dnes prim ve výrobě všech eurohujerů, humanrightistů, feministů a jiných blouznivců a rádoby revolucionářů pražská Filosofická fakulta UK a brněnská MU. Jako za první republiky, jako za komunismu.

Kryti medii a schováváni se za „přátele z EU a USA“ dokáží přežít neuvěřitelné. V době, kdy media dokáží ze skautských přezdívek Kolibřík a Mazánek vyrobit téměř krycí jména megazločinců, projde prakticky bez dalšího úloha jak Šabatové, tak Petra Uhla v jedné z nejtajuplnějších afér po roce 1970, a to v „Kuřimské kauze“. V mediích jakoby zázrakem rychle zmizely všechny zmínky o úloze Šabatové a dalších levičáků v tomto tajemném zločinném propletenci. Kde se měnila identita lidí (včetně nových „pravých“ dokladů). Tehdejší zástupkyně ombudsmana a dnešní ombudsmanka Šabatová pomáhá později odsouzeným Mauerovým a Škrlovým vytvářet falešnou dokumentaci pro údajně třináctiletou Annu. Která je ve skutečnosti třicetiletou ženou Barborou Škrlovou. Ta se pak změní v Norsku na 13letého chlapce Adama. Při akcích získání falešné identity „Aničky“ spolupracuje také velice aktivně fanatický levičák, ekoaktivista a šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka, blízký Šabatově rodině.

Následně je prý „náhodou“ natočeno mučení dvou nezletilých chlapců. Následoval neprůhledný proces, část osob byla odsouzena. Ale na politickou kariéru Šabatové, Patočky, Uhla a dalších - přes dokázanou spolupráci na trestném činu - to nemělo nejmenší vliv. Paní Šabatová naopak později získala místo ombudsmanky a od té doby všechny jen překvapuje. Jak to vystihl trefně jeden novinářský titulek: “Na ombudsmanství straší“.

Dnešní stav, kdy tato marxistická velkorodina ovlivňuje značnou část naší politiky, vznikal postupně. A má již relativně velkou supinu následovníků. Dnes je skoro až směšné, jak, slovy J.X. Doležala, „sluníčkovým lidem“ vůbec nevadí, že jen přehled jejich někdy doslova tragických výsledků jejich aktivit je neuvěřitelný:

1. Nejviditelněji se prvně zapojili do role spasitelů Cikánů. Donutili společnost nazývat je Romy a lhali, že v EU je prakticky povinné je tak nazývat. Většina národů kolem nás je nazývá tak, jak se nazývají i oni sami, a to Cikány- Zigeuner, gypsies, gitanos, Tsiganes atd. Výsledkem jejich spasitelské práce je „odnárodnění“ Cikánů a jejich soustředění do lokalit „vyloučených“, kde pomalu ztrácejí svoje staré sociální „cikánské“ návyky, aniž by získávali nové. Odvykají práci, i té svojí tradiční, jejich děti jsou deprivované a, jak říká mluvčí této skupiny Ing. Holomek, následky tohoto sociálního experimentu ponesou Cikáni ještě po generace.

2. Dalším neblahým výsledkem je české školství. Pod vlajkou „vzdělání pro všechny„ a s nesmyslným tvrzením, že v rozvinutém státě vystuduje 70 % obyvatel vysokou školu, dovedli společnost k degradaci hodnoty vzdělání a jeho kvality. Pologramotní Bc. anebo Mgr. z různých studií „ničeho o ničem“ jsou výsledkem.

3. Za pro ně excelentní výsledek lze bohužel považovat to, že na základě tlaku této skupiny bylo prakticky vždy ministerstvo pro „eurohujerství“ (lidská práva) obsazováno jejich pretendenty.

4. Skupina kolem Uhla, Šabatové a dalších pomáhala také vytvořit Stranu zelených (spolu s normalizační marxistkou Dvořákovou) a aktivně pomáhala vzniku různých ekologických nátlakových skupin, jako jsou Hnutí DUHA, Přátelé Země, Jihočeské matky a další. Kvůli nim a jejich praktikám, často přímo iniciovaným a placeným ze zahraničí (JM byly placeny z fondů ovládaných neonacistou Haiderem z Rakouska), nemáme dodnes prakticky žádné moderní dopravní spojení se sousedními státy, Šumava je obrázkem zkázy, bobři ničí mimořádný Lednický park atd. atd. Tito aktivisté také donutili nemalou část investorů nepodnikat v ČR nebo odejít a tím se snížil jak průmyslový potenciál země, tak výše HDP a tím se také zvýšila nezaměstnanost.

5. V roce 1991 byli aktivní při zrodu fanaticko-ekologistického časopisu Poslední generace, (od roku 1997 Sedmá generace), jejíž vrcholný představitel Keller dnes za ČR sedí v europarlamentu.

6. Nelze zapomenout na jejich útok na ÚSTR, kde se vyznamenali jak Petruška Šustrová, tak mladý Michal Uhl, kde nastolili jako hlavní otázku zkoumání, „jak se měli pracující za komunismu“, a předem jim bylo jasné, že jim vyjde, že dobře. A bylo potřeba jen vyzkoumat, jak hodně dobře.

7. S tím souvisí i poslední kousek, kdy Michal Uhl navrhl v Praze 6 udělení čestného občanství MUDr. Františku Krieglovi. V zásadě nešlo o Kriegla, byla to myslím zkouška, zda se takto oklikou podaří vylákat čestné občanství pro člověka, který byl v roce 1948 zástupcem náčelníka Lidových milicí, které provedly únorový převrat. (Osobně si myslím, že měl Kriegel už dávno dostat vyznamenání za statečnost.) Pokud by se to povedlo, bylo by možno tvrdit, že on ten komunismus nebyl zas tak špatný, když jej zaváděli tak úžasní lidé. Tak by se stalinističtí komunisté tak nějak i „vědecky“ spojili s reformními a nakonec normalizačními. A dnes by se ukázalo, že pro nás je nejlepší ten „demokratický a samosprávný socialismus“, tedy něco mezi trockismem, eurohujerstvím a Obamovým socialismem. A oni že jsou těmi nejpovolanějšími vykladači.

Myslím, že jim to nevyjde. Evropa maoisty Barrosa a německého (tak trochu nacionálně) socialistického demokrata Martina Schulze se hroutí. Jejich velký „revoluční“ vzor Cohn Bendid je mimo hru. Multikulturalismus se ukázal jako nástroj jak infiltrovat Evropu násilným islamismem. Šabatová už je úplně mimo i dnešní EU, která považuje nošení islámských šátků za začátek islamizace Evropy.

Jak se zdá, tahle idea - přesto, že nás může ještě nějakou dobu otravovat - končí. Jak že se to objevuje na obrazovkách? No přece

"Game Over"