První díl povídání o rodinném marxistické klanu vyvolal mimořádně obsáhlou diskuzi. Není mým úkolem ji zde hodnotit, ukazuje se však, že původní představy hlásané vůdčími představiteli „pravdy a lásky“, které hýkavě kdekdo opakoval, že komunismus je překonaná věc, že komunisté sami vymřou a nebudou mít žádné následníky, byl kolosální omyl.

Klasičtí podmoskevští stalinističtí komunisté u nás vůbec nevymřeli - protože my jsme mimořádně ideologicky zaťatý národ, již od dob husitů. Mají stále prakticky stejnou podporu a kdyby nebyli tak rigidní, tedy myšlenkově strnulí a zaťatě trvající na překonaných a neosvědčených idejích i řešeních, mohli mít dnes dvojnásobnou sílu. Stačilo by, kdyby nějak kooperovali s marxisty západnějšího ražení, jako jsou mladí obdivovatelé euroamerické vysokoškolské líhně produkující maoisty, trockisty a vůbec ty „humanrightisty“, nemluvě o dalších marxistických intelektuálních výhoncích, což jsou ekologisté, feministé, multikulturalisté atd., v Americe takzvaní „obamisté“.

V zásadě však, a je to naše štěstí, jsou obě strany tak přesvědčené o své genialitě, že se nedohodnou. Připočítáme-li k nim marxisty ze sociální demokracie, mohly by mít tyto strany v parlamentu ČR ústavní většinu.

Ideové vůdce, naštěstí však naprosté „mašíbly“, marxistická síla má. Třeba profesora Kellera, českého europoslance za ČSSD, maoistu a „podzemního environmentalistu“, který sní o tom, jak se národ změní na rurální zemědělce žijící v „ekologických stavbách“ a na vesnicích typu „prvobytně pospolné společnosti“ a obdělávající zemi jen ručním nářadím. Jisté možné spolupracovníky určitě má vzhledem k tomu, že Dienstbier ml. a Petr Uhl byli blízko návrhu soc. dem. Kellera na europoslance.

Jsme historicky i v posledních stoletích jako národ přímo obětí vlastní politické obsese. Kdy divoce trváme (ač mnozí vůbec netuší, odkud se to vzalo) na dodržování zásad Desatera: “Nepokradeš“, „Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani děvky (služebné) jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli jiného…“, Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví (nebudeš lhát)" atd.

Od českých politiků pak požadujeme takové plnění Desatera, zvaného v evropské kultuře i mimo okruh náboženství často za „etické minimum“. U nás ve vulgarizované podobě požadující od všech, co vyčuhují - tedy politiků, ale i podnikatelů -, myšlenky a cíle téměř andělské, při jejichž neplnění je nutno je postihnout „mukami ďábelskými“. Jak vlastně denně hlásají „mluvící hlavy" v televizi, když tvrdí, že každému obviněnému (bude-li „usvědčen“) hrozí dlouholeté žaláře, milionové pokuty a oblíbený trest „zabavení veškerého majetku“. Bláznivé je, že katolíci v Evropě - ať Španělé, Italové anebo Rakušané - mají k věci naprosto jiný, pragmatický postoj. Něco vyvedu, jdu se vyzpovídat a je to v „richtiku“. Jen si vzpomeňte na všechna ta vzletná slova o odpornosti „opoziční smlouvy“, kterými přímo překypoval i Neviditelný pes. A jeho pisatelé zároveň toužebně vzhlíželi k našim rakouským bratrancům, kteří mají takovéto vlády a dohody už od roku 1945 a vůbec je nebolí a ani se nepovažují za morálně pokleslé. A tak lidovci mají tahle ministerstva, hejtmany, ředitele škol až po ty základní, a socialisté mají jiná ministerstva a na nich své úředníky a svoje hejtmany a ředitele pošt a škol atd. U nás je to uměle vytvořený megaproblém eticko-morálního významu. Nejsme náhodou na hlavu?

Kdyby politici takové desatero plnili, jak to požaduje „lid“ na základě dědictví národoveckých „blouznivců našich hor“ a kazatelů v našich mediích, bylo by je možno ihned kanonizovat za blahoslavené. U nás totiž platí, a je to již od dob Jana Husa a dále přes Masaryka, že hledáme v běžné politice morální paradigmata etických ideálů (viz Platónův dialog: „Euthyfrón“, kde Platón dostává od Sókrata otázku: „Co je zbožné?“).

Hledáme princip, který - pokud bude nalezen a osvědčí se jakožto jistý - se pak přirozeně stane univerzálním měřítkem (tzv. kánonem, neboli pravidlem) pro hodnocení lidských činů. Pod pláštíkem mediálních žvástů a politických programů je v českých zemích prosazována potřeba „absolutní pravdy a absolutní morálky“ s přímo obsesivní umanutostí.

Což nemůže žádná politická representace splnit, nepohybuje se na nebesích ale na zemi, to ovšem dává příležitost pro všelijaké politické blouznivce. A protože základem je husitství, vykládané už 150 let jako boj za „sociální spravedlnost“ a proti mamonu a chamtivé církvi, jsme tam, kde jsme. Spásonosní trubači jsou vždy „levicoví“. Proto je přes všechny obludné maléry a evidentní levárny stále populární každý, kdo se prohlásí za toho, kdo myslí na „lid“. Proto stále klidně žije KSČM, ale také levicová intelektuální fronta, do níž na předním místě patří uvedená skupina.

Jsme společnost postkomunistická, tedy silně morálně otřesená. Což se násobí tím, že dnešní postmoderní společnost se nyní potýká s určitou formou morálního nihilismu, ve smyslu neschopnosti posoudit co je „dobré“ a co zlé“ (viz Šabatové rozhodnutí o tom, že je „dobré“ veřejně ostentativně ukazovat muslimské šátky, symbol té „pravém víry“, a vynucovat si „nadřazenost muslimství“ nad zákony a zvyky křesťanské společnosti). Zmatená je jako vždy zvláště nejmladší generace.

Revolucionáři jako vždy útočí na nejmladší generace, která je bez osobní znalosti minulé skutečnosti a také bez kompletně vyvinutých čelních laloků, jejichž vývoj se dokončuje až v dospělosti. A v nichž se zpracovávají „trvání a posloupnost“ , tedy to, co bez čeho i nejlepší mozek bloudí v houštině informací (viz např. Jiří Diamant: “Záhady čelních laloků" FF Brněnská universita).

Dosavadní modely morality a praktického užití v politice (evropské i komunistické) očividně neobstály a přivedly postmoderního člověka do skepse, která pramení z agnosticismu (nevíry v rozpoznatelnost dobra a zla) a do morálního nihilismu.

Postupnou deontologizací bytí (ontologie - principy a příčiny bytí), jak ji přinesla filosofie novověku, došlo především ke ztrátě jistoty běžného občana v poznávání dobra a zla. Této skutečnosti využily oba „socialismy“, a to nacionální (nacismus) a internacionální (marxismus a multikulturalismus). Z této kratičké úvahy by mohlo snad být jasnější, proč marxismem ovlivněná ombudsmanka požadovala „naprostou průhlednost“ pojištěnce pro úředníky zdravotní pojišťovny - jakmile někdo žádá „naprostou průhlednost“ politika, firmy atd., jde zcela jistě o osobu duševně ovlivněnou levicovým „jakobínstvím“, ať sama vykládá co chce. (Vláda revolučních jakobínů byla jedna z nejkrvavějších a nejodpornějších etap v dějinách Francie.)

Naštěstí jsme od Bílé hory přes padesátá léta 20. století jako národ poněkud více imunnější vůči „revoluční spravedlnosti“ a také nesnášíme veřejně vykládané pitomosti o „šťastných zítřcích“ vykřikované s planoucím zrakem . Takže „šátková“ iniciativa Šabatové, jak se zdá, poněkud narazila.

Kdybychom byli jen o něco „revolučnější“ národ, byl by druhý „zakladatel“ politického klanu, tedy Ing. Petr Uhl, už dávno ministerským předsedou. Jaký ten má nátisk na politické funkce a vytrvalost a neuvěřitelnou „teflonovitost“ při všech malérech, do kterých se namotal! Zásadním politickým gruntem, z kterého se on sám vydal v sedmdesátých letech 20. století do celostátní politiky, bylo takzvané „Hnutí revoluční mládeže“. O němž na Wikipedii nenajdete nic pořádného, ale podle vlastní zkušenosti a mnoha diskuzí s jeho členy v sedmdesátých a osmdesátých letech, například i s Petrem Uhlem, vím, že šlo politicky o krajně marxistickou „revoluční“ skupinu.

Jejíž zakladatelé a dvě dodnes silné osobnosti, tedy Ing. Petr Uhl a Petruška Šustrová, jsou asi neznámější. Nedávno LN a ČTK napsaly: „Před 40 lety začal proces s revoluční mládeží. Petruška Šustrová dostala dva roky.“ V článku nepodepsaný autor blouzní: „… V šedesátých letech minulého století se vysoké školy v Československu staly prostředím, v němž se rodily nekonformní a pokrokové postoje. Zastávala je například i novinářka LN Petruška Šustrová nebo novinář Práva Petr Uhl.“

No. Nekonformní jistě byly, ale o „ pokrokovosti“ by se u trockistů dalo úspěšně pochybovat.

Členy byli také budoucí poněkud excentrický diplomat Jaroslav Bašta, ekolog, později fanatický ekofunkcionář Ivan Dejmal, ale i výrazný Jaroslav Soukup, dnes zamlčovaný historik Egon Čierný atd.. Většinou se jednalo o nadšené trockisty. Dnes se zdůrazňuje, což je pravda, že šlo o jednu z prvních protihusákovských a protinormalizačních ilegálních skupin, cudně se zamlčuje, na jakých základech byla postavena. Petruška Šustrová i Petr Uhl mají v našem mediálně-politickém světě stále velice silnou pozici.

Rozhodně nešlo u HRM o základy demokratické. Ba přímo naopak. Husákův pokus, hodnocený dnes jako mimořádně dlouhodobě úspěšný pokus o koexistenci Moskvě podléhající místní vlády a občanstva, o normalizační „chatařsko-gulášový socialismus“ (1970-1989), byl podle členů HRM zradou na pravém a „skutečném“ revolučním marxismu.

Husák a jeho kolegové (diskutéři často blábolí a husákovsko-biľakovské vládě, což je naprostý nesmysl, Husák a Biľak byli nesmiřitelní nepřátelé), tedy nastupující normalizátoři, totiž rychle pochopili změnu, která nastala ve společnosti od roku 1948 a kterou mnozí z nich, včetně Husáka, prožili v lágrech. Jejich setkání se „socialistickou realitou“, kdy byli šokově konfrontováni s normálními obyvateli “zvanými pracující lid“, rychle pochopili, o co jde – stejně jako Kádár, Gomulka anebo později Jaruzelski. Omezená suverenita a nutnost nakrmit národ. Doba marxistické revoluce je pryč, usoudil Husák, je nutno lidi nakrmit a dát jim to, co dávali plebsu už staří Římané a to „panem et circenses“, tedy „ chléb a hry“. U nás vylepšené o možnost uniku od státu do privátu chat a chalup i s možností si pro jejich budování nenápadně přikrádat. Tam se, usoudilo Husákovo vedení, bude-li mít „co jíst“, lid zabaví a odventiluje svoji nechuť k režimu. Již Antonín Novotný dávno před nimi, jako prakticky jediný z vládců lido-demo států, nabídl občanům opakované a téměř „nárokové“ výlety „za hranice všedních dnů“, nejlépe k teplému moři do Bulharska. Pro některé i do vysněné Jugoslávie. Takže normalizační Husákova „strana a vláda“ ihned po převzetí moci provedla rázné zlevnění a různé zajímavé akce, hlavně pro mladé – viz tak vyplozené „Husákovy děti“, podporovala rekreaci a zájezdy pracujících přes SSM a ROH, což vše bylo silně dotováno. A fungovalo to. Viz Štrougalovo politické hledisko, když ÚV KSČ projednávala nějaká „opatření": “… hlavně aby se horníci nenasrali.“

Dodnes, jak lze číst na všech diskusních fórech, vzpomíná „vděčný pracující lid“ na tuto dobu téměř se slzou v oku.

HRM to rozčilovalo. Oprávněně. Bylo to dle trockistů opuštění „těch nejlepších revolučních tradic“.

Pokračování příště