Člověka zajímajícího se o veřejné dění, pokud má fungující paměť, zaujala různá jména a s nimi spojené události, které se na nás z medií v poslední době vyhrnuly.
Jméno Uhl, původně s křestním jménem Petr, s titulem Ing., zná kdekdo. Jde o známého disidenta a levičácko-zeleného politika. Ovšem v poslední době se výrazně zapsalo do povědomí veřejnosti, zvláště demokraticky smýšlející, také jméno Michal Uhl, který je zapojený do likvidace odborného a „pravicového" vedení ÚSTR (Ústavu pro studium totalitních režimů), jenž pomohl zlikvidovat nově zvolené skutečné šéfce ÚSTR vyslané tam sociální demokracií, a to Petrušce Šustrové.Ta provedla nejen za jeho pomoci levicový převrat včetně likvidace jeho původního vedení. Pak se objevil ve veřejném prostoru advokát Mgr. Petr Uhl, který žádal zrušení voleb ve prospěch Strany zelených. Jako navrhovatel je uvedena Mgr. Saša Uhlová (v minulých dnech stížnost Ústavní soud zamítl).
Politickou scénu rozbouřil návrh zastupitele na Praze 6, Michala Uhla, proslaveného z ÚSTR, aby bylo MUDr. Krieglovi uděleno čestné občanství Prahy 2.
Paní Šabatová vykvetla v roli ombudsmanky dvěma neuvěřitelnými návrhy. A to, aby zdravotní pojišťovny dostaly k dispozici podklady všech členů rodin pojištěnce, což je úplná zhovadilost hodná „Velkého bratra“ z Orwelova románu „1984“. A dovršila tyto šílenosti rozhodnutím, že muslimce na české střední škole bylo ublíženo, když jí bylo sděleno, že do školy nesmí chodit s islámským šátkem (správně tedy zahalením, to není jen šátek v našem slova smyslu) - zrovna v okamžiku, kdy Evropa, zděšená brutální vraždou amerického novináře Foleyho, zjišťuje, že levicová teorie multikulturalismu – ke které patří možnost proklamativně se odlišovat od „křesťanů a ateistů“ - vedla k tomu, že západní Evropa je plná militantního islamismu.
Jiné známé jméno má Jiří Dientsbier ml. (viz můj článek Fikaný pretendent Dienstbier ml. ). Ten chtěl ze své pozice ministra pro zbytečné věci prosadit komunisticko-orwelovský systém uzákoněním vytvoření neodvolatelné byrokratické třídy „nadúředníků“ a rázně chce také pokračovat v naprosto ztroskotané politice vůči Romům, kterou ovšem silně propagoval … Petr Uhl, kamarád jeho otce a jeho samotného, který byl 1998-2001 zmocněncem vlády pro lidská práva a členem Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity. Což vše vedlo k tomu, že se většina Cikánů-Romů propadla mezi lumpenproletariát, jak konstatoval i význačný představitel Romů Ing. Holomek.
Souběžným souputníkem této skupiny je také syn ministra obrany Martina Stropnického, místostarosta za zelené na Praze 3 Matěj Stropnický. Který ve svém dehonestujícím článku v Lidových novinách přirovnává naše mrtvé vojáky v Afghánistánu k žoldákům a tvrdí, že nešlo o žádné hrdiny, neboť „bojovali ve válce, o níž nevíme, zda má vyšší smysl a zda je to oprávněná a spravedlivá válka. A zda je vedena ideály, za něž stojí i zemřít.“
I nepříliš pozorný pozorovatel veřejné scény dojde rychle k závěru, že je zda najednou slyšet jakési marxisticko-trockisticko totalitní hlasy, pro které je demokracie přítěží (nedávno jsem se dočetl v editorialu Respektu napsaném známým levičákem Erikem Taberym, že prý - volení - politici nesmí mít „příliš mnoho moci“ ve státě).
To vše nemůže být jen taková náhoda. Na to to má příliš mnoho společných znaků. Prostudujeme-li si všechny tyto události, zjistíme, že mají mnoho společného:
Zdá se, že zde máme spolehlivě fungující marxisticko-ekologicko-genderistický klan, jehož poslední výhonky umně manipulují českou politickou scénou.
V dějinách se vyskytovaly a vyskytují různé rodinné klany. Ač eurohujeři tvrdí, že v EU a vůbec v demokracii není něco takového možné. Každý si jistě vzpomene na rodinné herecké klany, v politice vyniká ve dvacátém století klan Kennedyů, u nás to byla v 19. století rodina kolem Palackého, nakročeno k tomu v době první republiky měla rodina Masarykova, což zlikvidovali komunisté. Tradice Palackých-Riegerových a Masaryků tak byla přetržena. Tyto rodinné klany však obecně mají často významný vliv na politický anebo umělecký vývoj státu.
V době po druhé světové válce se nenápadně zrodil marxisticko-trockistický klan „Šabata-Uhl“, po Listopadu významně zasahující do politiky státu.
Výhodou pamětníka je to, že může, má-li příležitost, pozorovat zblízka vývoj a vznik takového klanu a jeho jednotlivých aktérů. A protože jeho jednotlivé části výrazně zasahují i do dnešní politiky, je zajímavé se s nimi seznámit.
Jaroslav Šabata, kterého jsem znal jako nadšeného zastánce reformního komunismu v šedesátých letech, byl zpočátku stalinistickým mladým komunistou. Byl, mimo jiné, v roce 1948 na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity členem tzv. stranických trojek, které rozhodovaly nejen o vyloučení studentů, jak nesměle potvrzuje Wikipedie, ale i o jejich společenském, sociálním a intelektuálním zlikvidování. Byl přímo zodpovědný za zničení velké části intelektuální demokratické elity v Brně a obecně vůbec v ČSR.
Za své zásluhy a pro šíření svého bolševicko-stalinistického přesvědčení byl vyslán Stranou v letech 1953-1964 na katedru marxismu-leninismu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Pak poněkud prohlédl. Dodejme, že si nemorálnosti a fantismu svého mládí byl později vědom a v rámci politické práce „reformních komunistů“ se snažil, dle mého, sice marxisticky, leč upřímně, mnoho svých chyb napravit. Ovšem jen po hranice marxismu. V době Pražského jara byl na postu tajemníka Krajského výboru KSČ pro Jihomoravský kraj. Na „vysočanském sjezdu“ KSČ, který byl odbojným hlasem proti okupaci ČSR, byl zvolen za člena ÚV KSČ. Následně byl vyloučen z KSČ, dvakrát vězněn normalizačními komunisty, byl signatářem Charty 77. O upřímnosti jeho snah o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“ a o osobní statečnosti po roce 1970 není pochyb. Po Listopadu byl zvolen poslancem, byl ministrem vlády za Petra Pitharta, byl členem Občanského hnutí, snažil se o zachování federace se Slováky. Osobně pak vím, že byl vždy přesvědčeným komunistou, od šedesátých let pak „reformním“. Jeho dcerou je Anna Šabatová, v letech 2001 až 2007 zástupkyně ombudsmana, v letech 2008 až 2013 byla předsedkyní Českého helsinského výboru, od roku 2014 je vrchní ombudsmankou.
No a paní Šabatová je manželkou Ing. Petra Uhla. A mají spolu tři děti:
dcera Mgr. Saša Uhlová, syn Mgr. Pavel Uhl a syn Mgr. Michal Uhl.
Nehledejte však ve svatbě Patra Uhla a Anny Šabatové žádnou plánovanou konspiraci. Herci si berou herečky, řezníci řeznice, politici političky. Ti poslední se baví zase jen o politice a dělají zase jen politiku. V tom není problém. Politici se baví politikou a pokud se někdy opět setkám s Petrem Uhlem, těžko se budeme bavit o zahrádce.
Jak mi vyprávěl jeden otcův spoluvězeň: V Leopoldově došlo k nějakému provoznímu problému, někdy před rokem 1960, a tak se na jednu velkou cimru dostali najednou do té doby oddělení političtí vězni. Údajně tam byli přítomni: luďácký ministr vnitra Šaňo Mach, komunista Judr. Gustáv Husák, můj otec Judr. Vlk, snad i (nevím přesně) německý generál Toussaint (poslední velitel jednotek Wehrmachtu v Praze), český velitel pražského povstání generál Karel Kutlvašr, odsouzený v roce 1949 na doživotí, a další političtí vězni. Mladý bachař poslouchal za dveřmi a pak v běžel žalovat staršímu nadřízenému bachaři: „Súdruh náčelník, oni tam hovoria o politike!“ A to bylo zakázáno. Ale už se blížil rok 1960, a tak náčelník odpověděl: "No, a o čom si myslíš, že by sa mali rozprávať?“
Jenže mluvit a konat jsou dvě různé věci. Ostatně od hodnověrných svědků vím, že už v Leopoldově měl Husák vypracovaný plán, jak se stane generálním tajemníkem ÚV KSČ.
Jaké plány mají v hlavách shora jmenovaní lidé? Nějaký plán mají určitě. Nemůžete dělat politiku a předem nemít plán, co uděláte, až se k té vytoužené moci dostanete.
Pokračování příště