Svým vystupováním během návštěvy Irska se Václav Klaus opět dostal do postavení výtržníka, od něhož by žádný hlídací podvraťák demokracie ani kůrku nevzal a žádný politik bez ohledu na svou politickou orientaci pro něj nenalezne dobrého slova. Není to nic nového. Pan prezident má smůlu, že nosí na krku samostatně myslící hlavu, řídí se svým myšlením a odmítá být pouhým mluvčím kohokoli jiného. Problém by se dal vyřešit nejlépe tím, že by odstoupil a poslanci a senátoři by místo něj zvolili na Hrad inteligentního robota, jemuž by pak před každým očekávaným úkonem vložili do úst správná slova, naprogramovali mimiku tváře a intenzitu potřásání pravicí. Vznikl by pak sice problém s ustavením orgánu, který by pro robota vybíral správná zadání, ale ten by se snad politikům nějak podařilo vyřešit.

Po zažertování je na místě zamyslet se nad tím, zda je oprávněný opakovaný pokřik o tom, že pan prezident svým vystupováním poškozuje obraz České republiky v zahraničí, který se ozývá vždy, když veřejně projeví svůj názor na vývoj procesu evropské integrace a politické aktivity environmentalistů. Podle představ svých kritiků by měl vždy na veřejnosti říkat jen to, co se především líbí jim a na druhém místě představitelům bruselské administrativy a států, již zastávají v přístupu k těmto otázkám většinové názory. Projevuje se v tom pud ovčího stáda: nejlépe je bečet jednohlasně a nevyčnívat.

Jsou zde především jiní, kteří by zasloužili odsouzení za poškozování reálných zahraničněpolitických zájmů země. K nim určitě patří upevňování spojeneckých svazků se Severoatlantickou aliancí a jejími členskými státy. Z tohoto pohledu lze chápat jako újmu státu vytváření obrazu České republiky jako nespolehlivého spojence. Za škůdce pak lze považovat pátou kolonu, která útočením na projekt umístění amerického radaru, podporováním kroků ke zvýšení naší energetické závislosti na Rusku a postupným otvíráním cesty zpět k moci komunistům připravuje změnu naší základní politické orientace.

Komunisté, kteří si k porobení národa v r. 1968 pozvali vojska Varšavské smlouvy a žili v dobré shodě s okupační mocí, demagogicky útočí na projekt umístění radaru tvrzením, že přítomnost dvou stovek amerických vojáků na našem území a vyčlenění kousku půdy v Brdech z naší jurisdikce je zásadním ohrožením naší státní suverenity, a domáhají se referenda. Jejich píseň přebírají i kryptokomunističtí sociálnědemokratičtí předáci. Jiří N. Paroubek prosazuje referendum s nevinnou tváří vlka lákajícího Karkulku, v naději, že by projekt smetlo ze stolu nebo jej aspoň na pár let opozdilo. Úspěch oficiálních odpůrců radaru by skutečně nepříznivě ovlivnil naše postavení v alianci.

Naproti tomu prezident upozorňuje na problémy a nejasnosti, které skutečně existují, aniž by ohrožoval základní orientaci české zahraniční politiky. Jako dobrý vlastenec hájí především to, co považuje za český národní zájem. Zahraniční političtí profesionálové jeho sdělení takto zřejmě chápou a nepropadají kvůli jeho slovům hysterii příznačné pro naše média a část politiků. Jak oni, tak i Václav Klaus dobře vědí, že proces evropské integrace stejně nelze zastavit, ani nelze odejít od zvýšeného zájmu o ochranu životního prostředí. Prezident by se naopak zpronevěřil svému poslání, kdyby nevaroval před nebezpečím, které vidí. A je dobře, že nepříjemné věci říká právě on, který má pouze morální autoritu, ale nemůže zásadním způsobem ovlivnit reálné kroky vlády. Zbavuje tím nutnosti říkat totéž vládu, která musí dělat kompromisy se zahraničními partnery, jejichž dosažení by vyslovováním ostrých stanovisek ztížila. Ostatně názorové rozdíly mezi Václavem Klausem a Mirkem Topolánkem v přístupu např. k Lisabonské smlouvě a jiným problémům evropské integrace nejsou zásadní.

Nechci tím říci, že považuji všechny názory Václava Klause za správné jen proto, že je prosazuje právě on. Domnívám se však, že ho nelze krátit v základním právu občana na svobodný projev názorů jen proto, že se stal prvním úředníkem republiky. Má přece zkušenosti, znalosti a přiměřenou inteligenci k tomu, aby měl právo na svůj soukromý názor. Problém by vznikl teprve tehdy, kdyby neplnil své ústavní povinnosti ve věcech, na které mají ostatní ústavní orgány jiný názor než on. To se ale, pokud vím, zatím nestalo. Je např. něco jiného kritizovat Lisabonskou smlouvu a odmítat její ratifikaci, a něco jiného by bylo odepření podpisu po ratifikaci parlamentem.

Nicméně při veškeré úctě k Václavu Klausovi mi působí rozpaky jeho vystupování z poslední doby na vnitropolitické scéně. Mohu přijmout jeho přítomnost na předvolebních shromážděních kandidátů do Senátu, k nimž má soukromý vztah. Ovšem s výhradou, že vybočení z tradičního pojetí nadstranické úlohy prezidenta je omluvitelné pouze hrozbou levicového tsunami, které se valilo na republiku. V mimořádné situaci je mimořádné chování na místě. Chápu také sílu jeho zklamání nad katastrofální volební porážkou strany, která je jeho dítětem. Přesto považuji za ukvapený pokus o politickou popravu Mirka Topolánka, za který je možno považovat povolební prohlášení o tom, že volby byly referendem o něm.

Nahrazení Mirka Topolánka v obou nebo v jedné z jeho funkcí kýmkoli jiným by v této chvíli navodilo nebezpečí předčasných voleb, které by zásadně změnily vnitropolitický obraz republiky: ODS by utrpěla další porážku, obě menší koaliční strany by zmizely v propadlišti dějin. Navíc si myslím, že tvrdě odsuzující hodnocení výkonu Mirka Topolánka jako premiéra i šéfa ODS je nespravedlivé. Při daném výsledku parlamentních voleb neměl velký manévrovací prostor.

Velká koalice s ČSSD zde již byla a donedávna byla hodnocena jako příčina politického marasmu vyvolaného tím, že v zemi nepůsobila skutečná opozice. Vstupovat dvakrát do stejné řeky se obecně nedoporučuje. Menšinová vláda by patrně při prosazování záměrů ODS zápasila s potížemi ještě většími než vláda nesourodé koalice. Ostatní strany by menšinovou vládu ODS vydíraly nejméně stejně intenzivně, jak to dělají koaliční partneři vůči ODS teď. Mirek Topolánek ovšem přistoupil na určité neblahé kompromisy, jimž mohl předejít hrozbou, že ODS opustí koalici a dojde k novým volbám, ale bylo zde také nebezpečí, že zaslepení vůdci menších koaličních stran podstoupí riziko a na pád vlády přistoupí. Jejich schopnost reálného odhadu situace je při nejmenším sporná: Martin Bursík ještě těsně před volbami očekával výrazné posílení postavení zelených a Jiří Čunek stále žije v mylném domnění, že z každé šlamastyky nakonec vyjde jako vítěz. Mirek Topolánek dal přednost udržení koaličního projektu za každou cenu. Nelze mu vyčítat, že na sebe nevzal riziko navození nutnosti nových voleb na začátku rozdělaného díla.

Nicméně všichni, kdo útočí na prezidenta kvůli jeho skutečným nebo domnělým úletům, se musí smířit s tím, že pro schizofrenní prostředí českého Absurdistánu nelze najít hlavu státu, která by vždy všem a ve všem vyhověla, a občasný omyl činí i vrcholného politika více lidským. Zejména je třeba vzít na vědomí, že Václava Klause uznává jako autoritu podstatná většina národa, i když část jeho sympatizantů s ním v dílčích otázkách nesouhlasí.