Sociální demokraté poslali nezaměstnané brigádničit za 61 korun za hodinu – a zároveň kritizují podnikatele, kteří platí víc.

Minimální mzda příští rok povyroste z 66 na 73 korun a dvacet haléřů za hodinu. Podnikatele, kterým se to nelíbí, volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek odpálkoval: „Když někdo říká, že jeho byznys by zkrachoval kvůli vyšší minimální mzdě, vlastně tím říká, že není schopen podnikat tak, aby dokázal lidem platit dost na normální život. V tom případě si myslím, že by měl s tím podnikáním přestat.“

Pravicoví komentátoři se docela pochopitelně ozvali: byznys není charita, a pokud sociální demokrati chtějí, aby zaměstnanci dostávali víc peněz, můžou jim třeba snížit odvody, které jsou na evropské poměry mimořádně vysoké.

Zajímavá je na tom ale ještě jedna méně nápadná souvislost: pokud má nějaký velký český zaměstnavatel postavený byznysmodel na levné práci, pak to není Škodovka nebo Siemens – je to veřejná správa a státní podniky.

Zlatý supermarket

Ano, průměrný plat ve veřejném sektoru je o necelé tři tisíce vyšší než v soukromém. Je to ale tím, že stát a obce zaměstnávají hodně právníků, zato málo zedníků a číšníků. Z vhodnějších srovnání vychází stát jako bavlníková plantáž:

Zatímco průměrná hrubá mzda vysokoškoláků v soukromých podnicích je 49 400 korun, průměrný učitelský plat je o dvacet tisíc nižší: 29 882 korun. Doktorandi pro univerzity pracují za 7500korunové stipendium, za což si můžete platit Zaorálkův „normální život“ jen v případě, že přednášíte a zkoušíte přes Skype z rumunského venkova. Příští rok by se stipendium mělo zvýšit na patnáct tisíc, což už je jenom o osm tisíc méně než nástupní mzda v Lidlu a dokonce o fous víc než polovina průměrného nástupního platu vysokoškoláka.

Průměrný plat na Ministerstvu kultury a v jím zřizovaných organizacích je 24 345 korun hrubého měsíčně, v kanceláři prezidenta 27 598 korun a pod celostátním průměrem je překvapivě i Ministerstvo spravedlnosti a jím zřizované instituce: 28 604 korun (viz Zákon o státním rozpočtu). Pokud by vám to z nějakého podivného důvodu přišlo motivující, nezapomeňte zvýšit svou šanci na přijetí do veřejné správy absolvováním pracovní stáže – neplacené, neplacené, neplacené, neplacené, placené univerzitními kredity.

Zvláštní kapitolou je pak třeba Česká pošta – státní podnik, který doručovatelkám platí mrzkých patnáct tisíc, a ze kterého se ozývají stížnosti na neproplacené přesčasy. Bezos-style.

Kačka za minutu

Mimochodem, své vlastní ruce si stát minimální mzdou svázat nenechává. Zatímco soukromník nemůže za hodinu práce kvůli principu superhrubé mzdy utratit méně než 88,80 korun, správa sociálního zabezpečení vyplácí účastníkům obnovených veřejně prospěšných prací 60,50 korun za hodinu. Tolik vám totiž vyjde, když požadovanými dvaceti hodinami brigád podělíte 1210korunový rozdíl mezi nepodmíněným existenčním minimem a minimem životním. Ani ne jedenašedesátikorunová almužna zůstává stejná i v případě, že se nějaký úderník rozhodne odpracovat hodin třicet, za což dostane dalších 605 korun. A i když taková poznámka zní v případě dlouhodobě nezaměstnaných absurdně – pamatujte, že nedostávají dovolenou, která práci normálních zaměstnanců dále zdražuje.

K založení firmy na úklid veřejných prostranství, která by lidem „platila dost na normální život“, a ještě přispívala do systému důchodového a zdravotního pojištění, taková nekalá konkurence úplně nemotivuje, že.

Role srdnatého bojovníka za vyšší mzdy a důstojné pracovní podmínky, kterou Lubomír Zaorálek v předvolební kampani hraje, může působit sympaticky. Jenže peníze, které po třech letech vlády sociálnědemokratického premiéra dostávají učitelé s magisterským titulem i zametáci se základním vzděláním, připomínají, že je to opravdu jenom role v kampani.