Téma restitucí církevního majetku dostalo mocný politicko-mediální impuls díky billboardu ČSSD, kde modrá ruka vládní koalice podává chamtivé církvi pytel plný peněz. Celá záležitost se však netýká jen restitucí, neboť ilustrativně odhaluje způsob, jakým se v České republice provozuje politika.

Již jen skutečnost, že se o restitucích začalo vášnivě diskutovat teprve poté, co sociální demokracie "okrášlila" republiku populistickými plakáty, proti nimž se ostře ohradili představitelé církví, má dosti smutnou vypovídací hodnotu: nejprve musí zaznít pořádná rána, musí se semlet cosi emotivního či dokonce neslušného, aby vůbec propukla pořádnější debata. Bohužel, zpravidla pokřivená – tenisově vyjádřeno – silou a rotací prvního servisu.

Avšak toto je zatím jen čajíček na rozehřátí. Ve skutečnosti je to všechno ještě mnohem horší, poněvadž mezi debatou v médiích, jakž takž věcnou, a debatou politickou, tedy způsobem, jakým politici a politické strany oslovují voliče, zeje hluboká propast. A její děsivá nepřekročitelnost je dobře patrná právě na inkriminovaném plakátu ČSSD s pytlem a dvěma pazourami.

Sice to vlastně vůbec nemá smysl, ale zkusme jeho sdělení rozebrat alespoň trochu racionálně. Obraz jednoznačně asociuje loupež, neboť kdo dnes někomu legálně dává peníze v pytli. Billboardu dále vévodí sdělení, že ODS a TOP 09 chtějí církvím darovat 134 miliard. Slovo darovat samozřejmě rozhodně nevystihuje právní podstatu zákonem předpokládaného majetkového transferu, určitě by se slušelo dát ho alespoň do uvozovek, avšak uvozovky, ty jsou pro plakátové sdělení čímsi příliš intelektuálním, a tedy pryč s nimi.

Na billboardu kromě pazourů a pytle bije do očí hlavně astronomická suma 134 miliard korun. Ovšem tu stát církvím v žádném případě ani nedaruje, ani celou nevyplatí. Číslo 134 vzniklo součtem 75 miliard, což je suma oceňující hodnotu půdy, lesů, rybníků a budov, které mají být fyzicky vydány, a 59 miliard, což je finanční kompenzace za majetek, který vydat nelze. Jakékoliv kvantitativní ocenění potenciálně vydatelného hmotného majetku samozřejmě může vyvolat spory, avšak nesporná je skutečnost, že oněch 75 miliard neznamená žádný přímý výdaj ze státního rozpočtu. Stát prostě vrací hmotný majetek, k němuž přišel v temných dobách pochybnými metodami, a do tohoto obrazného "pytle" patří například i budovy, do nichž léta nikdo neinvestoval, čili reálně vyžadující drahé opravy.

Druhá část součtu, 59 miliard, má být vyplácena postupně, po dobu třiceti let, tedy tempem zhruba dvou miliard ročně. Stát bude zároveň v dalších sedmnácti letech postupně zkracovat současné výdaje na platy a sociální zajištění duchovních ve výši 1,4 miliardy ročně. Počínaje rokem 2043 by už stát neměl církvím vyplácet vůbec nic, zatímco pokud zůstane v platnosti současný model, půjdou i nadále ze státní kasy na provoz církví miliardy. Z hlediska dlouhodobého hospodaření se státním rozpočtem tedy navrhovaný způsob vyrovnání s církvemi znamená výraznou úsporu.

Co z toho plyne? Někdo tady asi neumí počítat. Přičemž v Lidovém domě tyto počty, na něž stačí matematika vyučovaná na základní škole, jistě svedou. Politické strany však zpravidla pracují s jakousi vyšší matematikou, která kalkuluje s emocemi a předsudky jakož i s prostým faktem, že lidé počítat moc neumějí.

Již jen pouhé dvě miliardy představují pro jedince nepředstavitelné jmění. Přitom pro stát to nejsou ani dvě promile celkových ročních výdajů, neboť objem výdajů státního rozpočtu činí přibližně bilion a 200 miliard. Je-li průměrná měsíční mzda u nás zhruba 25 tisíc, lze subjektivní velikost této sumy přirovnat k tomu, co pro člověka s průměrným příjmem znamená padesátikoruna měsíčně. Což jsou tak dvě točená piva za měsíc (nebo půl půllitru týdně), čtyřiadvacet piv ročně.

Sociální demokracie je však schopná namalovat na plakát kamion plný sudů coby strašáka: podívej, občane, o kolik tě vláda a církve okrádají. Jde jen o novou verzi osvědčené finty s třicetikorunovým poplatkem u lékaře, díky níž ČSSD dokázala před čtyřmi lety dobýt třináct krajů. Tehdejší vládní koalice jí k tomu svou hloupostí, podceněním psychologického faktoru, notně napomohla. A pomáhá i letos, neboť zatímco opozice vede proti restitucím kampaň, vláda spíše zarytě mlčí.

Ovšem používání různých psychologicko-početních fíglů zdaleka není doménou sociální demokracie. Uchylují se k nim všechny strany, včetně vládních. Současná vláda zase s oblibou obhajuje různé formy takzvané spoluúčasti občanů na státních službách – primárně placených z daní týchž občanů – i argumentem, že přece nějaká ta stovka navíc nikoho nezabije. Ale když onu stovku navíc začne najednou žádat deset ministerstev, rychle se promění v tisícovku.

Demokracie z definice znamená vládu lidu. Moderní lidé jsou však bytostmi zvláštního ražení: bez konzultace se smartphonem si už sami snad ani nezaváží tkaničku. Podle toho naše demokracie vypadá. A vytrvale ji podkopává právě ona strašlivá zkratkovitost, s níž se vedou marketinkové politické kampaně. Všude, ve všech zemích a na všech stranách.