Vláda představila svou verzi reformy veřejných rozpočtů spolu s daňovou reformou a změnami v získávání sociálních dávek. Vládou navržená reforma získala podle některých průzkumů asi 7% příznivců, nadpoloviční většina s ní údajně nesouhlasí. Kromě očekávaných odpůrců reformy z řad politické levicové opozice a vedení odborových svazů se proti vládou navrženému postupu postavil i významný pravicový politik, Vlastimil Tlustý, autor předvolební ekonomické části programu ODS.

Vzhledem k tomu, že v poslanecké sněmovně má vláda koalice pouze polovinu mandátů, hraje se o každý hlas. Pokud by poslanec ODS hlasoval proti vládou navržené reformě, pravděpodobně by ji tím smetl ze stolu. Předseda vlády Topolánek navíc spojuje s vládním návrhem reformy další osud své vlády a naznačuje, že by v případě odmítnutí tohoto návrhu jeho vláda odstoupila. Vytváří se tu tak vhodná půda pro různé úvahy a řada politických komentátorů spekuluje a spekuluje. Realita je však přeci jenom poněkud jiná.

V krátké historii samostatné České republiky jsme již zažili vlády menšinové (druhá koaliční vláda Václava Klause a menšinová vláda Miloše Zemana podporovaná ODS) i vládu s křehkou, se 101člennou většinou. V poslanecké sněmovně v době menšinové vlády Václava Klause seděl jeden odpadlík z ČSSD (Wagner), i v poslanecké sněmovně z let 2002 až 2006 docházelo ke změnám politických barev, z nichž nejproslavenější byla opilecká aféra poslance ODS Kotta, který po exkomunikaci z ODS odešel k Unii svobody. Co je však nutné zmínit, je jeden důležitý fakt. Menšinová vláda Václava Klause ani koalice 101 v letech 2002 až 2006 nepadly vlivem těchto odpadlíků. Současní odpadlíci z ČSSD poslanci Pohanka a Melčák jsou svým způsobem velmi čitelní. Jejich návrat do ČSSD je velmi nepravděpodobný (pro současné vedení ČSSD v čele s Paroubkem by byl obtížně před veřejností obhájen). Tito odpadlíci mají podobně jako Wagner z období před deseti lety své jisté. Vědí, že délka jejich poslaneckého mandátu je přímo úměrná jejich vstřícnosti vůči vládě. Připomeňme si navíc, že menšinová vláda Václava Klause padla po tzv. Sarajevském atentátu a po odchodu lidovců z menšinové vlády, nepadla proto, že by jí odpadlík Wagner odepřel loajalitu.

Podobně proto vidím současnou situaci. Současnou vládu může proto zlikvidovat spíše vnitřní nejednota (Tlustý?) než to, že by vládě odepřeli poslušnost odpadlíci z ČSSD. Ti mohou prostě hlasovat nohama (opustit jednací sál), a tím snížit kvórum pro prosazení reformních návrhů v poslanecké sněmovně. Dostávám se proto k tomu zásadnímu problému. Vzhledem ke „křehkosti“ stávající vládní většiny se často argumentuje tím, že reforma nemůže být příliš hluboká, protože by pro její prosazení bylo obtížně získat sněmovní většinu. Ve skutečnosti kosmetické úpravy mající za cíl uspořit nějaké miliardy na straně výdajů a příliš neovlivnit příjmovou stranu rozpočtu nejsou dílem „křehkosti“ vládní koalice. Jsou důsledkem rozložení sil uvnitř vládní koalice. Pokud z reformního návrhu ODS před volbami zbude ve vládním návrhu magická číslovka 15 s tím, že se ale daň počítá z tzv. superhrubé mzdy (nápad lidoveckého ministra financí?), budí to rozpaky. Pokud se zvyšuje zvláštní sazba DPH z 5 na 9%, je to samozřejmě zdražování komodit v této daňové kategorii a žádné vysvětlování tzv. kompenzace nižších přímých daní nepomůže.

Závěr této úvahy může být proto jediný. Nikdy nebude existovat takový ideální stav věcí, který by nutné ekonomické reformy posunul bez problému do podoby zákonů. Nadšení pro reformy, které ve společnosti zcela jistě bylo na počátku devadesátých let, nelze očekávat. Reformy hodné toho jména totiž spíše bolí. Reformou nelze nazvat kroky, které bolí a současně se kompenzují jakýmsi opatřením, které je pouze „pofoukáním reformní bolístky“. I současná poslanecká sněmovna může schválit skutečné reformní kroky bez ohledu na „křehkost“ jejího složení. Vysvětlili jsme si přeci, že podrazit reformy mohou pouze současné vládní strany.